Má psychologie patent na tu správnou perspektivu? Ve snaze jít svou vlastní cestou se člověk může dostat na scestí. Vlastní cesty se pak musí vzdát. Dát se nějakou pevnější. Jít na to psychologicky. Nebo radši nelogicky?

Podobně jako u závislosti jde u obsedantně-kompulzivní poruchy o nutkání – bažení – pocit, že to musím udělat. Objektem není substance, ale rituál. Buddhisté jako kompenzační techniku rádi radí odvést od problému – úzkosti svou pozornost někam jinam. Ale kam? Většinou se to podaří jen napůl, dočasně. Člověk je pak jako dítě, které si zacpe uši a nahlas dělá „lalalalala“, aby zahlušilo dotěrného rodiče. Takovým „lalalalala“ jsou pro obsedantního kompulzáře různé rituály nebo náhražkové činnosti.

Pokud chce člověk, kterého vnitřní bědy dohnaly k substanciální závislosti (nestihl od úzkosti odvést pozornost symbolickým rituálem), abstinovat, i jemu se většinou indikuje nějaká náhražka – -rituál. Ta se pak stává novou, překlenovací závislostí. S tím rozdílem, že tentokrát je nesubstanciální.

U substanciální závislosti funguje substance tak, že kromě toho, že oblbuje, je i placebem. I substanciální závislost má svou nesubstanciální složku, rutinu – -rituál. Při terapii jde o zachování placeba a odejmutí škodlivé látky. Jde o jakousi terapii nemocí. Má se za to, že nesubstanciální závislost je lepší, než ta substanciální, ale závislákova duše vyléčena není. Je otázka, jestli to vůbec jde. V současnosti se na tomto poli navazuje na experimenty s psychedeliky ze šedesátých let.

Mezi obsedantně-kompulzivní poruchy se řadí třeba nutkavé umývání rukou nebo neustálé kontrolování, zda jsme zamkli. Existuje ale ještě obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti, což je něco trochu jiného. Ta je vrozená. Její nositelé jsou zvýšeně kritičtí a na všechno mají svůj vlastní metr, který jediný je správný. Nabízí se podobnost s náboženskými fanatiky (na náboženství upomíná už pojem rituálu).

Léčit se nedá. Pokud stres vyplývající z perfekcionismu uvrhne člověka do deprese, ordinují se antidepresiva. Podobně existuje i závislostní porucha osobnosti, která je odlišná od toho, když nějaká osoba pouze trpí závislostí. Ani tato porucha se nedá léčit. Pokud jde o dílčí závislost, ta se léčit dá, i když léčit je silné slovo. Převážně jde jen o abstinenci a zmíněnou substituci. Nicméně tendence k závislosti nemusí pronikat do dalších sfér života jako jsou mezilidské vztahy.

Porucha, nebo přirozenost?
Poruchy osobnosti mají ten znak, že se nedají léčit. Patří sem i populární psychopati a sociopati. Tourettův syndrom nebo Aspergerův syndrom. Hypersenzitivita. Jelikož se nedají léčit, i jen třeba částečně dostávat pod kontrolu, tak to vlastně nejsou až tak poruchy, ale v přírodě přirozené jevy. Mají smysl. Neměli bychom je řadit mezi nemoci, když jsou člověku vlastní. Podobně je dnes mainstreamově přijímaná homosexualita, i když konzervativní kruhy ji dlouho nebyly schopné akceptovat. O handicapy jde jen ve společnosti řízené alfa samci. V té obstojí jen zmínění psychopati a sociopati, kteří to mají v popisu poruchy.

Lidé s obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti nemají na rozdíl třeba od těch s hraniční poruchou osobnosti, která je nejčastější příčinou hospitalizace na psychiatrii, sklon k substanciální závislosti. Většinou zůstanou závislí jen na svém úsudku, i když je často nutí dělat různé podivnosti. Spouštěčem nebo potenciátorem obsedantních kompulzí je stres – -tlak okolí. Ten vytváří úzkost, která se vybíjí v obsedantní kompulzi. V substanciální závislosti úzkost stagnuje. Když úzkost přejde do deprese, může se dál somatizovat a člověka až zabít.

Stresem může být i to, že svět neodpovídá našim představám. Typickým příkladem je dnes enviromentální žal. Kritičnost člověka vyčerpává. Jde o určitý pomýlený závazek člověka, že světu musí poskytovat své cenné názory a vhledy, viz různí diskutéři. Dostavuje se vyhoření. V lepším případě rezignace, v horším radikalizace. V lehčím trolling.

Neseme svět na ramenou, jak se říká. Přispívá k tomu i mediální tlak, který nás přehlcuje informacemi, a naše nízká mediální gramotnost v oblasti bleskově se rozvíjejících nových médií. Musíme si rozdělit, na co máme vliv, a na co ne. Respektive na co chceme mít vliv. Rozhodnout se. Úzkost je stav latentní nerozhodnutosti. Nikoli nerozhodnosti, to je lidská vlastnost. Nerozhodnutost je stav. Velmi intenzivní, velmi děsivý. Zpanikaříme-li v tomto stavu, nějaký ten oblbovák nutně potřebujeme. Ke slovu přichází společensky privilegovaná substance, antidepresiva. Na opačné straně spektra stojí opiáty.

Antidepresiva nenavozují high, a tedy ani následný low, jen osvobozují od vnitřního neklidu do určité monotonie. Prosvětlují vnitřní tmu člověka, není to však sluncem vědomí, ale jen více či méně kvalitní žárovkou či zářivkou. Závislost se dostaví (člověk se zavěsí), jen když není jejich nasazení doprovázeno účinnou psychoterapií. Když se deprese léčí čistě jako chemická nerovnováha v mozku a ne jako nemoc duše. Ale co to ta duše vlastně je? Je to tenký-temný led. Nikomu se na něj moc nechce. Raději zůstat u jasných dat.

Antidepresiva podobně jako antipsychotika, která se užívají na schizofrenii, ulevují od symptomů jen za cenu celkového utlumení člověka. Záleží ale taky na nalezení toho pravého, některá jsou pak milosrdnější. Obrat „toho pravého“ upomíná na partnerské vztahy. Je to vlastně úplně stejné. Jeden člověk může být prokletím a jiný požehnáním. Musí se zkoušet spousta různých vzorků, než se najde vyhovující člověk. Nebo model. U antidepresiv stejně jako u partnerských vztahů někdy pomáhá až kombinace více druhů. U autora článku to je vždycky kombinace přítelkyně a kamarádky, která musí fitovat.

Telefon zvoní
Duševní bolest je podle všeho důležitým signálem psychiky. Když není vyslyšen, zesiluje se podobně jako plačící dítě. Potom umlkne, ale později už se projeví jinak, hůř. Bolest je mocná přírodní síla, proti které jsme bezbranní. Jsme plačícím dítětem a rodičem zároveň. Pomoct si můžeme jen sami. Ale jak, když nám kape na maják? Stejně jako se dnešní společnosti zmocňuje deprese, zmocňuje se jí i méně známá porucha alexitymie. Její nositel si není vědom svých pocitů. Neví, jak se cítí, asi jako člověk na anxiolytikách. To jsou léky proti úzkosti, které neruší negativní pocity, ale jen emocionální reakce na ně. Zbavit se bolesti chemickou cestou může být jako zacpat si uši před nepříjemnou zprávou.

Deprese je nemoc, která čím dál víc definuje současnou společnost. Zahlcení okolními výzvami, možnostmi a informacemi přestáváme vnímat své vlastní intence. Bolest je naše naštvání se na sebe samé. Deprese je nenávist k sobě, že jsme se nechali na holičkách. Oddělenost, roztříštěná totožnost. Propásli jsme možnost a zároveň v ní uvízli. Už ji nedokážeme chtít. Ale pořád ji chceme chtít. Známe to opět z partnerských vztahů. Nenávist, kterou marně vrháme na okolní svět, se obrací na svůj zdroj. Vnitřně umíráme, ale pořád se nutíme do úsměvu. Když člověk přestane, nevyjadřuje svůj vztek, může ho i zabít. Může se zabít.

Depresáři jsou alkoholici nenávisti. Útěchu často hledají v buddhismu. Chtějí se zbavit nemocného ega, místo aby ho vyléčili. Vyléčit ho ale může jen čin. Musejí něco udělat, něco změnit. Něco říct. Ale to neví. Neví, že by měli vědět. Nevědí, že by měli mluvit. K sobě o sobě. To je ta buddhistická nevědomost. Konzumní společnost nepomáhá. Nirvána je jen jedním z produktů na regálu. Krišňáci tvrdí, že se nacházíme v době kalijugy. To je závěrečná fáze vesmíru, ve které se budou lidé navzájem požírat. Začala před pěti tisíci a bude trvat ještě přes čtyři sta tisíc let, během kterých přijde na Zemi poslední reinkarnace Boha, aby vyvraždila hříšnou většinu lidstva. Už není možné dosáhnout vysvobození osmidílnou stezkou jógy a meditací. Jedinou možností je údajně zpívat do zblbnutí mantru Haré Krišna.

Depresáři chápou, že bolest má nějaké poselství. Brání se ale, že aby mohli něco udělat, potřebují si napřed ulevit. Aby si vůbec mohli vyčistit zuby atd. Jenže pak už to poselství zase neuslyší. Po úlevě už nemají potřebu něco restaurovat. Pochvalují si znovunabytou kvalitu života a zase bojují za vzdušné zámky a stavějí babylónskou věž. Angažují se za destigmatizaci braní antidepresiv a přímo či podprahově doporučují osmělit se. Někteří si následně užívání prášků kvůli jejich tlumivým vedlejším účinkům rozmyslí, ale jsou buď v menšině, nebo o tom tolik nemluví. Pokud se k nim po relapsu vzápětí nevrátí.

Křížovatka
Antidepresiva jsou léky na psychický tlak, nekompenzovaný stres. Ale určitý stres potřebujeme, abychom vůbec hnuli prstem. Stres je neviditelný, proto se nedá kontrolovat. Vzniká z dělání stejně jako z nicnedělání, z poslouchání i odmítání. Při jeho managementu jde o flexibilitu. „Celý tenhle svět je nezdravý.“ (Chorvatský kamioňák Siniša, který kouřil jednu za druhou) Hledači pravdy upadají do deprese a depresáři do hledání pravdy. Alkoholici se obracejí k Bohu. Strach je droga. S jakým gustem hltáme virální zprávy! Úzkost je závislostí na strachu. Radost je tu ve své negaci. Deprese je závislost na nenávisti vnímaná jako nedobrovolná.

Je to jako s tou pilulkou v Matrixu nebo somou v románu Aldouse Huxleyho Konec civilizace. Její přijetí je ukázkové sartrovské podvolení. Sadista čerpá uspokojení z toho, že se jeho oběť vzdá své svobody. Toto potěšení přichází, jen když se své svobody vzdá dobrovolně. Podle Sartra se to i přes mučení takto děje. Jen sama oběť rozhodne, kdy to udělá, kterému momentu přisoudí jeho nesnesitelnost a bezvýchodnost a konečně přitaká sadistovým požadavkům.

Většina lidí bolesti nepřikládá žádný význam. Je to pro ně jen opruz. V Americe léčí fyzickou bolest jako samostatnou nemoc (podobně jako často psychiatři depresi). To ji dovedlo až k současné opiátové epidemii. Ježíš se nechal dobrovolně přibít na kříž, zabít. Křesťané říkají, že tím vykoupil hříchy lidstva. Možná jim tím dával příklad, že má smysl trpět i za cenu zdánlivé ztráty sebe sama. Může být jen dočasná. Možná je dočasně potřebná. Nám není dávno vědět, jestli dočasná bude nebo ne. To je ten vtip. To je víra. Víra, která léčí. Skutečné placebo.

Na každého nevyhnutelně čeká na jeho cestě nějaký kříž. Pro svobodu se musí někdy zemřít. To je krutá pravda. Člověk to poznává při rozchodu s milovanou osobou. Antidepresářům se umírat nechce. „Sebevrah si nebere život, ale smrt.“ (Daniel Hradecký) Radím snad, aby se depresář se sebevražednými sklony ponechal svému osudu? Přežití je zodpovědností každého z nás. Pud sebezáchovy je tím nejsilnějším. Je to ta základní obsese-závislost-zavilost. Pro každého to ale znamená něco jiného. Někdo se množí fyzicky, někdo myšlenkově. Každému jde o dobrý psychický stav, ale každý k němu jde jinak.

Dnes jsme tak trochu můrami nalétávajícími do světel obrazovek. Tekuté displeje staví zeď mezi to, co chceme, a to, co si myslíme, že chceme. Realizujeme se v tom druhém, ale uvnitř vřeme-řveme. Přitom to tak chceme. To je ta největší tragédie. Jsme strůjci vlastního zániku. Nebo je to v pohodě? Možná z narcisismu si přisvojujeme smrt, abychom se spolčili – vzpříčili se Bohu. Obsedantní kompulzář nemůže smrt dostat žádným rituálem pod kontrolu. Vždycky mu unikne.

Minout střed
Co to vlastně je ta smrt? „Smrt z nás dělá anděly a dává nám křídla tam, kde jsme měli ramena, jemná jako havraní drápy.“ (Jim Morrison) Vnímáme ji už za života. Je to naše existence v druhých, která je na nás nezávislá. V tom se podobá lásce. V lásce darujeme svobodu a získáváme svobodu druhého. Ve smrti darujeme život a získáváme život v druhých. (Křesťanská definice víry je, že se vzdáváme sebe a přeléváme do všeobjímajícího Ty.) Obojí je podobně danajský dar. Ale ta představa opravdu ulevuje. Když zůstane u představy, je oním opiem lidstva, jak se o náboženství vyjádřil Karel Marx.

Ta představa se ale musí uskutečnit. Kierkegaard tomu říká skok do víry, Sartre to nazývá autenticitou. To by ale bylo moc lehké. Zároveň se uskutečnit nesmí. Co se tedy musí udělat? Kierkegaard říká, že zoufalství-hřích je, když se buď snažíme být sami sebou, nebo když se snažíme sami sebou nebýt. Obojí je podle něj špatně. Buddhisté jsou vedle, když se zbavují ega. Dělají to z toho důvodu, že jím právě chtějí být. Míjejí podstatu. Sebe, chcete-li. „ V toltéčtině znamená hřích minout střed.“ (Jaroslav Dušek)

Rozumové úvaze by se nabízel výraz promyšlená spontaneita, ale to by bylo pouhé herectví. Když se snažíme všechno chápat, jen hrajeme. Možná se mýlíme, když oddělujeme svět a sebe. Sloužíme světu, snažíme se poznat, přitom svět je tu pro nás. Podobně je to s partnerskými vztahy. Když druhého jen pozorujeme a obskakujeme, je to stejně špatně, jako když ho jen využíváme k vlastnímu uspokojení. Samozřejmě hraje roli strach-únik-závislost. „Brána je přímá, hluboká a široká. Prolom se na druhou stranu.“ (Jim Morrison) Opět ta otázka po smyslu. Nejnesmyslnější ze všech.