Na květnu mě baví, že už začíná počasí, ve kterém nejlíp osvěží limonáda. A na limonádách mě baví, že se dají ochutnávat pořád nový a nový. A už ne jenom o víkendu v Berlíně.

Jarní měsíce dávají život kavárnám a jejich zahrádkám. V tom je pro mě naprosto konkrétní představou sociálního blahobytu Berlín. Tam jsem chuť jara a dlouhé snídání, tažené přes polední hodiny, pocítila s největší intenzitou. Bylo to spojené i s tím, že Berlín pro mne vždy představoval výletní místo, kde vypnu od běžného stereotypu a načerpám západní atmosféru. A nejlíp v jeho východní části.

Ráda objevuju nové věci. A tohle město se v tom zdálo nevyčerpatelné. Ať nové v podobě věcí z blešáku v Mauerparku nebo neznámá jídla a jejich chutě. Pak to všechno ještě zkombinovat s volbou interiéru a site-specific zážitkový koktejl je k prožití.

Všehochuť nového pro každý z pěti smyslů bylo i ochutnávání limonád. Na ty byl Berlín vždy rozmanitý. Při každé návštěvě jsem objevila nějakou, kterou jsem ještě neochutnala. A protože si tohle město svou nabídkou potrpí na originalitu i kvalitu, vymyslet si chuť a tu pak najít ve skleněné láhvi nebylo nemožné. Zní to absurdně, ale spousta lidí kolem mě se podivovala třeba už nad mrkvovou zmrzlinou, což pro ně byla exotika, kterou mi s radostí přenechali. Banánové pivo ale přivítali skoro s otevřenou pusou ještě před pitím. A když jsem objevila limonády Wostok, jejichž chuť snad nevymyslíš, tak jsem byla hvězdou odpoledne. Vydrželo mi to do večera, protože jsem nosila stále další příchutě. Pili už jste někdy mandle s meruňkou? Nebo švestku s kardamonem? Hrušku s rozmarýnem? Nebo kiwi s chilli? No, tu poslední kombinaci jsem sice ještě neobjevila, ale v jedné kavárně na Kastanienalle jsem ty ostatní příchutě našla. Limonády Wostok oživil holandský kreativec Joris, který při svých cestách po zemích bývalého Sovětského svazu objevil staré a dost extravagantní receptury limonád a vrátil je mezi lid. Mě hned přitáhly svou vinětou. Na několika z nich se skvěl pohledný týpek v čapce. Na některé láhvi si decentně hněte větvičku, na další zas s nedbalou elegancí pohazuje meruňky. Dělá to se sofistikovanou nepodbízivostí, které jednoduše nelze odolat. Asi proto jsem přirozeně nejdřív ochutnala limonády, na kterých byl on. Má pod čepicí, pacholek. Pojmenovala jsem si ho Jan. Vypadá totiž jak jeden můj kamarád. Jan nabízí bio limonádu, která obsahuje víc jak 30 % ovocné šťávy, což je u limonád vidět opravdu zřídka. Většinou je slovo ovoce pouze slovem a nikoli obsahem. U Wostoku to nejsou jenom slova, protože to dokazuje chuť. A vzhledem k tomu, že colu a jiné slazené limonády nepiju, protože jsou prostě extrémně sladké a chuťově chemické, tak jsou moje chuťové senzory docela citlivé na jakoukoli syntetickou lež. Jan nelže. A když už mě v meruňkovo-mandlové příchuti nudil, objevila jsem ho švestkovo-kardamonového. Kardamon už jen tajemně zní a proto ve mne tahle kombinace probouzela zvědavost. Tohle, poměrně vzácné koření z Indie, jsem už ochutnala třeba v kombinaci s kávovým horkým nápojem. Je typický svou kořenitě citrónovou vůní a jeho chuť není invazivní, jako třeba chilli, ale skvěle doplňuje další složky nápoje. Do třetice jsem od Jana ochutnala hrušku s rozmarýnem. Poměrně hodně osvěžující a zároveň intenzivně ovocná chuť hned zapadla na seznam – musíš a znovu! Všechny tři limonády mě příjemně překvapily tím, že prostě nelze říct, která je nejlepší. Protože to není o preferenci jedné složky, která by v chuti dominovala, ale o tak nevšední chuťové kombinaci, že se prostě nedá vybrat nejlepší. Vždycky mě nejvíc bavila chuť, která nešla jasně identifikovat. Chuť, která se stala novou chutí a ne jen konstatováním – pomerančové, jablečné. Asi proto mám dodnes slabost pro modrýho kopečkovýho šmoulu. Ale u něj mě trochu děsí jeho složení. To mě samozřejmě zajímalo u Wostok limonád taky. Na to, že chutnají příjemně sladce, mě překvapilo, že jsou doslazované pouze agávovým sirupem. Žádný aspartam, žádný cukr. Takže opravdu exkluzivní bio limoška.

Když ovoce není jen slovem
Wostok ale nevyrábí jen tři druhy limonád a samozřejmě jsem neodolala ochutnat i další. Nechala jsem si to ale až na následující den, protože jsem nechtěla, aby se mi v žaludku vytvořil jeden velký Wostok mix a chuťové buňky už ani nerozlišily, co je švestka a co hruška. Pomerančové. Další tři druhy limonád nabízí pani v šátku. Tu jsem si nijak nepojmenovala, protože mi nikoho nepřipomíná. Ale i ona na vinětě žmoulá atributy příchutí. Nejprve jsem sáhla po absintově zelené limonádě a očekávala něco jako pelyněk, plyš a medvědí česnek, ale paní překvapila a občerstvila mě estragonem se zázvorem a pomerančovou šťávou. Tahle limonáda má trochu štiplavější chuť a bude zřejmě i hodně zdravá, protože na chutidárné propojení estragonu se sodovkou přišel už v roce 1887 gruzijský lékárník Mitrofan Laghidze. Dávám lajk! Příchuť datlí s granátovým jablkem jsme si dali k cheesecaku. To se naprosto skvěle doplňovalo, protože cheesecake je tvarohový a jemný a aromaticky kořeněná limonáda, ve které výrazně dává najevo svou přítomnost i anýz a bílý čaj, chuťově doplnily jemnost koláče. Na konec jsem si nechala nahnědlou limonádu. Věděla jsem totiž, že pokud mě po těch všech extraordinérních chuťových kombinací může něco překvapit, musí to být jedině tahle. Kardamon, eukalypt, borová silice a teď zůstaňte sedět – kořínky z Tajgy. Tak to jsem ještě nepila! Musím přiznat, že chuť je to opravdu nedefinovatelná a kdybych si nepřečetla složení, nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou pít kořínky nebo borovou silici. Jestli se nudíte… Pomerančová… Jablečná… S Wostokem opravdu nebudete. A nemusíte kvůli němu jezdit do Berlína, ochutnáte ho už na spoustě míst v Čechách. º


autor: Alexandra Třešňová