Mám zánět Achillovy paty. Už podruhé. Achillova pata je moje Achillova pata.

Pamatuju si to jako dnes, když nám paní učitelka na prvním stupni základní školy vysvětlovala, co to je. Nebo jenom mně? Kdysi žil někdo, kdo byl zranitelný jenom na patě. Zajímavé! Pata by se určitě umístila na horních příčkách hitparády nejdůležitějších součástek těla, aspoň co se týče chůze. Mimochodem chodit se nedá ani bez palců na nohou, což potvrdí nejeden horolezec.

V poslední době jsem hodně chodil. Daleko. Když nebylo co dělat, tak jsem chodil. Bylo to jako cigarety, jen zdravé, pokud tedy člověk zrovna nevyrážel v době dopravní špičky. Šlo mi to. Jenže pak jsem se rozběhl. Předtím jsem zásadně neběhal. Myslel jsem, že už to neumím. Pak mi utekl pes a já jsem zjistil, že to pořád umím.

Teď se můžu leda ploužit. Přes špičku to nejde. Když člověk přenese váhu na špičku, odnese to pata. Když člověk neprovede krok přirozeně, přebytečná flow přeteče do kolena. A kyčle. Oprášil jsem francouzskou berli – úplná Paříž, ale tam dostanou zabrat zase bedra. Prostě starosti navíc.
Každý mrak má stříbrné rámování, jak říkají Angličani. Zpomalení modifikuje realitu. Člověku se otevře úplně nová. Když teď sám nemůže, uvědomí si, jak všichni spěchají. Když je zpomalený, je víc vystavený. Nestíhá uhýbat pohledům, které přitahuje víc než dřív, protože chodí divně. Když je něco divné, lidi se na to dívají.

Někdo se plouží o berli –, kde má sádru? Možná se dívají jen, jak se v tom mrskám. Nebo se dívají proto, že se dívám já. Nebo proto, že spěchají a nestíhají si horempádem uvědomit mou existenci a z ní vyplývající osobní city. Jsou cílevědomí, výkonní a rozptýlení. Člověk to vnímá víc, protože má méně podnětů. Když nemůže kloudně dokončit krok, chodí jen základní trasy. Najednou se víc usmívá, jako by byl konstantně přistižen při činu. Taky proto, že se mu tím uvolňují endogenní opioidy tišící bolest.

Nemoc štěstí
Cestovatelé se vždycky rozplývají, jak ti lidi v chatrčích, co nic neměli, se přesto tak krásně usmívali. Ne, usmívali se právě proto. Když se mračíme, může to být někdy i z toho, že nás dlouho nic nebolelo. Dospějeme k názoru, že jsme asi nemocní. Zranění na sebe nenechá dlouho čekat, aby nás z chandry vyléčilo.

Zranění ze mě vždycky udělá pohodáře. Přichází v době, kdy pohodářem moc nejsem. Snažím se jím být, ale někdy to prostě nejde. Dojde mi síla. Někde jsem četl, že moc se snažit být pohodářem vede ke vzniku deprese. A že dnešní doba po nás hodně žádá, abychom byli pohodáři.
V jednom dokumentu nějaká žena, co musí chodit každý den několik kilometrů pro nečistou vodu do studně, řekla, že tam u vás, tedy u reportérů v civilizaci, musejí být lidi opravdu šťastní, tak šťastní, že se jim snad ani nechce umřít. To mě dostalo. Možná hledáme štěstí tam, kde není. Možná je člověk šťastnější, když nic nemá. Ne proto, že nic nemá, ale proto, že mu pak nevadí umřít. Když toho člověk má moc, je ve stresu, protože tam nahoru si nic nevezme. My toho máme moc. Máme moc velkou moc, a ta se někdy zvrhne v nemoc.

Solný bloud
Dřív jsem míval hodně zlomenin. Pak jsem si začal dávat velký pozor, zhruba ve stejné době jako jsem přestal pít. Pití je vlastně dobrovolné zraňování se. Nesnášel jsem, jak mě vždycky to zranění zahnalo do kutlochu a odepřelo mi základní radost vesmíru – pohyb. Umím trpět, ale neumím čekat.
Mělo to i světlou stránku. Knock-out mě vždycky osvobodil od pochyb, které vznikají, když člověk pořád někam míří. Je fajn chvílí nebýt namířený. Najednou se nemuset hnát, nemoct se ani hnout. Svět je nedostupný. Při takovém zdravém – samovolném, dočasném a neztišeném prášky – zranění člověku zůstane čistá mysl a uvědomí si vzácnost zdraví. Zůstane stát jako solný sloup, ale aspoň už není bloud.

Od té doby, co jsem začal být opatrný, jsem se nezranil. Ozval se Achilles a poučil mě. Když člověk moc kouká, aby ze všeho vyšel se zdravou kůží, může pomsta přijít z místa, o kterém vůbec nevěděl. Jen příznivost výrazu, zvýšená srozumitelnost zkrotí démony, kteří se rojí v rozptylu, až člověka psychosomaticky zastíní.

Když už fakt nevím kam, tam ani vpřed, přijde pat. Nic na něj neplatí, musí prostě přejít. Za mého mlčení. Život je volání po bolesti. Takové, která je ponaučením, ne verdiktem. Takovou potřebujeme, jinak se peřeje života stanou samohanou. Člověk si při ní uvědomí, jak je jeho perspektiva prchavá. Že je možná jen fatamorgánou.