„Rýhy chrápou a budí ze spánku minulost, která v procesu znovuzrození měla být ponechána stranou. V módu podvědomého hada se však proplétá nervovými signály, které říkají: ,už dávno nespíš’, i když sis bdělostí jistý od počátku a na sny ani nevěříš,“ vkládám do chatu GPT.


AI mi doporučila psychoterapii. Prý nedokáže říct, jestli je můj text umělecky hodnotný, je to přece subjektivní. Zároveň lze konstatovat, že vykazuje metaforičnost, která je uměleckým prostředkem. „Zrod a zánik, skrumáž lepící se na konečky prstů, kterými kreslíme do broušeného skla,“ interaguju dál. Dostávám interpretaci této další náznakové věty, u níž si sama nejsem jistá mírou charakteru pouhé variace na texty kapely Kryštof. AI odpovídá: „Obecně lze říci, že tento popis může odkazovat na cyklickou povahu existence a změn, které probíhají v průběhu tohoto cyklu. Rod a zrod se mohou týkat narození a smrti, vzniku a zániku nebo vstupu a výstupu z určitého stavu nebo situace. Skrumáž lepící se na konečky prstů může odkazovat na různé zážitky, zkušenosti a emoce, které zanecháváme v průběhu tohoto cyklu a které jsou součástí našeho životního příběhu.“

Posvátná objektivita
AI tak challenguje slovo. Slovo jako “zkušenost”, “zážitek”, “emoce” – nejsou právě toto výrazy tak obecné, že se můžeme ptát na jejich relevanci například v rámci umělecké kritiky? Co profesionálové v tomto oboru ve skutečnosti o daném uměleckém díle říkají? AI snad může sloužit jako zrcadlo našich suchopárných argumentací a nic neříkajících výpovědí. Mají schopnost nás podobné výstupy podnítit k vlastním myšlenkám, nebo jen redukují náš input (položená otázka či věta směřovaná k AI) na proklamovanou obecnost, ze které nevyčteme nic překvapivého? Lepší než otázka, zda lze umělou inteligenci navést ke „kreativitě“, je snad, co znamená být kreativní v případě člověka. Není naše ohánění se tvořivostí pouhou přetvářkou toho vyššího, lidského?

Pokud naše otázky směřují k zaujetí určitého postoje, odpověď AI začíná větou: „Jako umělá inteligence nemám osobní názory, ale…“ Veškeré prahnutí po objektivitě, která není nikdy možná beze zbytku, získává zadostiučinění v nástroji, který podá široce formulovanou odpověď s místy nedourčenosti, která svou bezpříznakovostí působí validně. Netáže se, naopak předkládá v „objektivních“ (jako by to byla kdy ctnost) frázích napěchovaný balast, který jen obměňuje svoji podobu v odlišných větných konstrukcích.

Vlastní banalizace a sláva AI!
Co nám to říká o jazyce, kterým komunikujeme? Může nám AI zprostředkovat kontemplaci nad tím, jak ho používáme mnohdy pro chytré vyznění plytkého obsahu? A nevyjadřuji se právě stejným stylem jako AI? Co tvoří svébytnost dané výpovědi? Co z ní činí originální útvar, který může zprostředkovat nové úvahy? A do jaké míry vůbec v jejich případě můžeme mluvit o novosti? Nelepíme jen názor z vyřčených vět, které jsme posbírali v průběhu našeho pohybu světem? A není nakonec v boji s jazykem nejúčinnější zbraní jeho záměrná banalizace? Vlastní banalizace, v níž se můžeme ztotožňovat s kýčovitými texty popové hudby, která už podle Marka Fishera v dnešní době nepřináší nic nového, stále ve větší míře orientovaná na zisk a čerpající z technologií usnadňujících recyklaci již vyprodukovaného?

Pokud je AI skutečně tak objektivní, naskýtá se otázka, zda se jedná o nástroj, na nějž se můžeme, co se týče zprostředkovaných informací, spolehnout. A nevede nás ve finále k touze po objektivitě pouhá víra v něco, co ještě nikdo nikdy neviděl, ale AI nabízí jeho potencialitu s vysokou pravděpodobností? AI jako nový Bůh. Možná se nám pak otevírá pouze to, čeho dosáhnout chceme bez ohledu na relevanci.

Kazuistika
Kamarád, který se pohybuje v novinářském prostředí, zkoumal, jak moc se liší AI „zpravodajský“ výstup od toho lidského. Ptal se jí na „nedávnou bouři v Kalifornii“, a pak odpověď porovnal s reálnou zpravodajskou zprávou. Fascinován tím, jak jsou zprávy podobné, mi nadšeně referoval o senzačnosti jejího výkonu, který předčí rychlostí lidskou práci a předkládá podobnou obsahovou i stylistickou kvalitu. GTP chat však reálně vychází z informací do roku 2021 a z těch následujících čerpá jen omezeně. Po tom, co jsem otázku konkretizovala užitím roku 2023, přiznala mi, že mi žádné informace o bouři tohoto roku nedokáže poskytnout, protože nemůže vycházet z budoucnosti. A na otázku o „bouři v Kalifornii, která proběhla v březnu“ odpověděla, ať upřesním, o jakou bouři se zajímám, protože kalifornských bouří v této roční době se odehrává nespočet.

Na tomto případu mě fascinuje, jak bezproblémově je možné výstupům AI uvěřit a zasadit je do svých vlastních přesvědčení. Počáteční nadšení z její demokratizace může vyvolat opojení zabraňující nekritičnosti a pohánějící víru v její neoblomné schopnosti. Tento stav nabízí utvrzování se v našem stanovisku pouze v důsledku toho, že se zaměříme na informace, které tuto víru posvěcují. Obecnost, jíž se výstupy AI vyznačují, pak umožňuje jejich aplikaci téměř na cokoliv.

Mohla by nás však naopak upomínat na potřebu neutuchající reflexe a nekonečné obrody našich způsobů uvažování, jejichž rigidita představuje úskalí, že si AI bez jakéhokoli tázání propůjčíme a spolu s ní se zapleteme do v posledku nic neříkajících floskulí, které znehybňují jakékoliv tázání. Příležitost se ale naskytuje i přesně opačná – abychom z AI vymámili něco lepšího než jen nemastné a neslané obraty, naučíme se konečně tázat.