Na konci června 2016 rozhodovali obyvatelé Spojeného království v intenzivně sledovaném referendu o setrvání své země v Evropské unii, jejímž členem byla Velká Británie od roku 1973. Těsná nadpoloviční většina se vyslovila pro odchod, čímž započala nejen proces tzv. brexitu, ale rovněž dala vyniknout novému populárnímu termínu. Post-truth neboli postpravda má označovat situaci, kdy při vytváření představ o realitě převládají emoce nad fakty.

Vizuální esej
Napjaté ovzduší doby však přirozeně neponechalo klidné umělce a se svou trochou přispěchali rovněž představitelé tuzemské scény. Tak jako s tisícerým vyřčením však kulminovala jeho aktuálnost, začal se náboj intenzivně zveřejňovaného termínu s dalším a dalším užitím pozvolna rozmělňovat. Od chvíle, kdy byla postpravda slovníkem Oxford Dictionary označena za slovo roku, uplynuly již téměř dva roky a možná tak nastala vhodná chvíle na malé ohlédnutí.

Rozštěpený epistemolog je bezmála osmnáctiminutové video zaměřující se na problematiku hledání pravdy v souvislostech současného informačního smogu a mediální manipulace. Výtvarný umělec Jiří Žák jím završil svůj několikaměsíční pobyt v Berlíně před dvěma lety. Výrazný počin přitom navazuje na autorův dlouhodobý zájem o formát videoeseje, který v jeho podání prošel během několika let pozoruhodným vývojem. Od postprodukční práce s archivním materiálem, v níž hrála prim rekontextualizace materiálu, se Žák přes vizuálně spíše střízlivá videa se zřetelným politickým poselstvím propracovává až k experimentální hrané filmové tvorbě. Umělcův výtvor je tak založen na pronikavém pnutí mezi racionálním a analytickým námětem a jeho do značné míry imagi­nativním a až poetickým tvůrčím pojetím.

Snímek Jiřího Žáka není tak úplně nad věcí, ale o to se ani nesnaží. „I want to change the world. Don’t you?“ uvádí umělec na svém webu a i Rozštěpený epistemolog zmíněnému postoji odpovídá. Stejně tak dílo ale není ani doslovně popisné. Je naléhavým ztvárněním své doby, silnou výpovědí o krajně nesnadné uchopitelnosti současného světa.

Jiří Žák (* 1989)
Narozen ve Zlíně, je absolventem Ateliéru intermediální tvorby III Tomáše Vaňka na Akademii výtvarných umění v Praze a laureátem Ceny Exit 2015. Ve své video-esejistické tvorbě problematizuje vybrané současné společenské fenomény, obrací se do politiky i historie.



Is this left and is this right?
Práce vznikla ve spolupráci s berlínskou tanečnicí beninského původu Meïmounou Coffi. Ta na základě Žákova scénáře vytvořila podmanivou choreografii, jež příznačně vychází z gest užívaných pro ovládání digitálních zařízení. Již v úvodu videa se setkáváme s později opakovaným motivem, kdy se tanečnice vztahuje k zcela bazálnímu vnímání prostoru. Několikrát se tak explicitními pohyby svých rukou snaží ujistit, která strana je pravá a která levá. Už v tomto relativně prostém gestu leží zárodky budoucí hry plné znejistění – určení toho, která strana je opravdu která symbolicky závisí na pozici, ze které ji nahlížíme. Ruce, a potažmo hmat jakožto jeden z nejbezprostřednějších smyslů, se v různorodých intervalech objevují v celém snímku. Ten i díky dynamické, občas až „fluidní“ kameře a prostřihům do obtížně identifikovatelných prostorů nabývá postupně na energii. Sama tanečničina performance je navíc zasazena do tísnivě vyznívajících kulis jakési opuštěné budovy, jejíž původní účel je podobně nelehko rozeznatelný. Až postapokalyptické pozadí základní linie tak společně s vkládáním roztřesených abstraktních záběrů krok za krokem akcentují pocity krajního roztříštění a zmatenosti, které umělec doplňuje subjektivním komentářem odkazujícím právě k mimořádně problematickému hledání pravdy v podmínkách současného světa. Systém natolik arbitrární povahy, jakým je písmo, přitom kontrastuje s docela bezprostředně a intenzivně působící vizuální složkou, kterou právě titulky v některých místech překrývají. A podobné pnutí je přítomno mezi stále dynamičtějšími projevy nevyzpytatelné tanečnice a pravidelnými návraty k střízlivějším a klidnějším polohám poskytujícím prostor pro zmiňovaný verbální příspěvek. Racionální se prolíná s intuitivním, virtuální je propojováno s tělesným, distancované se mísí se zpřítomnělým. Fakta jsou fragmentarizována. Méně a méně zřetelné začínají být hranice mezi choreografií a autentickými pohyby. Ale tohle není politika, to je něco jiného. Tohle je pantomima. Pro některé lidi je to zábava. Já už se ale smát nedokážu.


Fluidní (post)pravda
Akcelerující změť trhavých pohybů performerky podtržená prostorem plující kamerou a tepajícím zvukem eskaluje až v mrákotný pád do propasti relativizace. This is left, this is left, this is right, this is left, this is right and this is left. This is right and left, this is left, left, left, left, left, right left, right left, right left, right left. Kde je vpravo a kde vlevo, kde nahoře a kde dole, kde strop a kde podlaha. Jako by už ani přepadnutí kučeravých kadeří po dalším trhavém pohybu tanečnice nedokázalo spolehlivě zaručit platnost i tak samozřejmých zákonů, jakým je gravitace.

Rozštěpený epistemolog Jiřího Žáka ústí do prázdna. Už ne pravda, nýbrž její zrcadlo před námi leží rozbito na nekonečné množství subjektivních střepů. Dobrat se její skutečné podoby zdá se již takřka neuskutečnitelné.

Co nám tedy zbývá? Měli-li bychom se obloukem vrátit na počátek a bludný kruh uzavřít, jediným spolehlivým faktem tak nakonec může zůstat právě skutečnost, že Žákova silná vizuální metafora dokáže vcelku spolehlivě podněcovat intenzivní emoce… ∞