Spisovatel David Zábranský debutoval esejistickou prózou Slabost pro každou jinou pláž (Argo, 2006). Obdržel za ni Magnesii Literu v kategorii Objev roku. Od té doby přidal několik románů, za něž byl na cenu dvakrát nominován, ale marně. Nezaujal bohorovný postoj, ve svém deníku po Liteře nepokrytě touží. Ironie nebo upřímnost? Toť otázka, u Zábranského mezi nimi není jasná hranice – zábrana.

Pandemie v něm podobně jako v mnoha jiných autorech probudila introspektivní náladu. Už ve své předposlední knize O zachraňování jednoho života (Větrné mlýny, 2022) upustil od svého obvyklého rozvětvování se do postav – své specificky eratické verze románu – a procitl (nebo upadl) do monologu. Tehdy šlo ještě o epický subjekt, ale zbýval už jen krůček k sobě samému – k Já, které je ovšem také, jak známo, někým jiným. Učinil ho v aktuálním deníkovém počinu Jů a Hele, ve kterém pokrývá (pokrýval) své jaro a léto 2021. Název odkazuje na dvě fáze zaznamenávání a snad i jistou infantilnost takového počínání.

Současnou tsunami autofikcí rozvlnil tektonický otřes, který způsobila radikálně pravdomluvná sextalogie norského spisovatele Karla Ove Knausgårda Můj boj (Odeon, 2009-2021). U nás do toho hrábl Zábranského souputník Jan Němec experimentální prózou Možnosti milostného románu (Host, 2019). Držel se v ní reality, ale využil možnosti změnit jména účinkujících, které se Zábranský po Knausgårdově vzoru chlapsky vzdal. „Těm, o nichž píšu, ponechávám jejich skutečná jména. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo.“ (s. 5) Jen tak se dá mluvit o deníku – jména o nás vypovídají víc, než tušíme.

Příjmení vynechal, přesto jsem v roli nezávazné milenky poznal jednu kámošku. „Jednou rukou jsem krotil mladou blondýnu, která byla vzpurná, a druhou rukou jsem do telefonu sekal budoucí divadelní hit, který pak měl snad sto padesát skoro pořád vyprodaných repríz.“ (s. 196) Hned jsem jí ve zprávě vyčetl zamlčení faktu, že má na kontě Zábranského. Neodpověděla. Ženy jsou v tomhle diskrétnější. Vzpomněl jsem si, jak se na čtení Petra Borkovce s despektem vyjadřovala o věčně chlapecké spisovatelské samolibosti.

David Zabránský
Už ne „zábrana“, ale „být zabrán“ – někým, něčím, do někoho, do něčeho. S těmi reálnými jmény to není žádná póza – autor šel na krev i co se týče informací. Tato ochota je alfou a omegou při posuzování kvality deníku. Lze přitom očekávat, že většina recenzentů přihlédne spíše k tomu, co prozradil, místo k tomu, že a jak to prozradil, což je u tohoto typu literatury epic fail. Debata bude líznuta kulturně válečnou vztahovačností. V nabídce jsou feministické nebo environmentální odstíny. Feministy ani feministky autor nepotěší, ani oni ani ony jej nepotěší. Se starostí o planetu je to lepší. „Nepoznávám se. Hnutí jako Extinction Rebellion a Fridays for Future jsou prolezlá nesympatickými lidmi. A těmto hnutím s nesympatickými členy fandím já, zrovna já!“ (s. 188)

Kromě odvážných, společensky angažovaných pasáží, ve kterých nastavuje krční tepnu (činí se zranitelným), mě nejvíc bavily ty, ve kterých mu o nic nejde. Píše, že duší je Bohumilem Hrabalem, ale nějakým nedopatřením začal psát jako Milan Kundera. Milan Kundera outsourcoval své francouzství od Jeana-Paula Sartra, jehož styl psaní bývá nazýván svůdným. Zábranský je hřmotným svůdníkem a berserkem, který vyráží proti zábranám vnitřním i vnějším a zabrán do boje někdy zapomene na něhu – na nudu, z jejíhož bezčasí nás vytasí jen něha. Nudu poráží deníkovým psaním, jenže toto psaní brání něze. Někdy se ono psaní snaží vzbudit něhu, ale budí jen perverzní žoviálnost čtenáře, který se vtírá do jediné důvěrnosti, kterou to psaní vytváří – mezi autorem a jeho Já
.
Autorova sdílnost naráží na nebetyčnou deziluzi. Zábranský z ní v závěru jakoby procitá, což je deziluzí zase pro čtenáře, který doufal v zázrak, že se autor ve svém projektu rozplyne. A on z něj prchá, byla to pro něj jen další kniha. „Důl s názvem, Já, Zábranský’ by se měl zavřít, neboť je mnohem prázdnější, než jsem si myslel. Zívám nad sebou nudou (asi by šlo říct, že Zábranský zívá nudou nad zábranským s malým, z’), s čímž přímo souvisí moje obava, že do Řecka za týden poletím v ještě horším stavu a dejme tomu v ještě horším počtu než úplně o samotě. Poletím tam sám, ale nikoli úplně sám. Budu s sebou mít nudného a napůl nesvéprávného společníka, jehož budu muset krmit a podpírat, aniž se za to dočkám odměny.“ (s. 329)

Spisovatel neklidu
Zábranský psává ve stavu určité mánie, která jeho romány činí těžko stravitelnými. V deníku od upřeného pohledu (writer gaze) místy upouští. Nudu si odpouští, čímž dochází k provzdušnění, prodýchání. To je někdy lepší než vydřený námět a vysoustružený příběh, respektive to pro něj teprve vytváří půdu. Méně je někdy více. Méně funkcionalismu, více minimalismu. Jak řekla Petru Borkovcovi jeho učitelka literatury: „Nikdo nemá rád muže, kteří se upalují v zrcadle.“ Tak nějak to bylo. Borkovcův deník by taky bodl. Dokáže psát bez domýšlení?

Jsem teď trochu v mánii. Nedám si pokoj, než tuto recenzi dopíšu. Stalkuju skrytý smysl, přitom taková blbost. Jako by se vám neustále chtělo čurat. Psát román musí být utrpením. Spisovatelé jsou lidmi věčného neklidu. Zábranský píše, že autor Knihy neklidu Fernando Pessoa o neklidu proti němu vůbec nic nevěděl. Nemůžu tu pasáž dohledat. Spisovatelé svůj trýznivý neklid maskují psaním, které poskytuje alespoň krátká mezidobí slasti. Proto náš hrdina pociťuje takovou zálibu pro pláž a moře. Moře je to jediné, co dokáže spisovatele kromě (jeho vlastní) knihy (anebo spolu s ní) spolehlivě vypnout. Nekončený záchod.