Proč jsou některá místa krásná, a jiná ne? Tuto otázku si pokládá Anna Beata Háblová v knize Nemísta měst. Věnuje se podstatě okrajových částí měst, letišť, skládek i virtuálního prostoru. Genii locorum míst, se kterými se člověk nedokáže identifikovat, ale k bytí je potřebuje.

Autorka knihy uvádí, že: „Místo není věc jako svetr nebo tužka, kterou můžete, pokud přestane sloužit, zahodit a nahradit ji novou.“ A právě o tom pojednává kniha Nemísta měst, pomocí které chtěla Háblová upozornit na lidmi zapomenutá místa a současně přiblížit dosud neprobádanou problematiku těchto opomíjených prostorů a ploch. Nemísta fungují tak, že v momentě, kdy se nám omrzí, snažíme se je skrýt, vyhladit z povrchu, nechat je volně zmizet. Originálně zpracovaný nápad soustředící se na městský urbanismus a architekturu, jenž je ve svém skvělém a čtivém provedení uměleckým skvostem. Slovy architekta a environmentalisty Christophera Daye: „Vliv místa na člověka a člověka na místo je reciproční: Čím více ze svého prostředí zničíme, tím více bude ono pustošit nás. A naopak, čím více o něj pečujeme a uzdravujeme ho, tím více nás bude vyživovat, udržovat naše zdraví či nám ho třeba i navracet.“

Nemísta, místa ničeho
Název „nemísta“ pochází původně z francouzského slova non-lieux, jehož autorem je antropolog a etnolog Marc Augé. Nemísta představují lokality, se kterými se jedinec nedokáže identifikovat, odmítá je. Ze své čisté podstaty je potřebuje, avšak nepociťuje k nim sympatie či závazek. Autorka Anna Beata Háblová se ve své knize věnuje právě objevování místům vyloučeným, vyprázdněným, nevzhledným či zanedbaným. Místům, která jsme vyloučili a odtrhli z vlastní společnosti. Ukryli jsme si jejich existenci někde hluboko ve vědomí. V pojmu nemísta však zachází ještě dál, když je popisuje jako jiná, schopná přerušit zdánlivou kontinuitu města. Tvrdí také, že nemísta jsou součástí měst již od jejich samotného počátku. Vyrůstala spolu s námi, proměňovala se a nyní jsou odloučená. Háblová v knize zároveň naráží na palčivá témata současné společnosti, mezi než patří uprchlická krize, závislost na informacích a sociálních sítí, bezdomovectví či ekologické problémy. Příběhy nabízí krátký pohled do života plného útrap a ztráty milovaného člověka pro nic, nešťastné lásky, dobrovolného přežívání ve „vyhnanství“, čekárny adiktologie či strávení času bezmezného přemýšlení nad bytím na benzinové pumpě.

Potřebné nezbytnosti, odcizenost, pocit oproštění
Pět kapitol, pět příběhů. Ztracená místa, skládkovací místa, tranzitní místa, dočasná místa a virtuální místa. Rob, Chang, Milan, Rami, Michal. Životní osudy pěti osob z různých koutů světa spojující vyloučení ze společnosti. Okolí na ně nahlíží skrze prsty, vyhýbá se jim, odsuzuje je nebo jen přehlíží. Bezdomovec, pracovník skládky, snílek, uprchlík, deviantní jedinec. Každý z příběhů je ve své podstatě odlišný, avšak jedno mají společné. Souvisí spolu a patří k sobě ve vztahu zatracení. Společnost je neuvědoměle i vědomě automaticky vylučuje z kolektivu. Identita každého člověka se váže k místu, kde žije. Životy těchto lidí prostupuje naděje, ztráta, nestálost, spokojenost i pokora.

Radosti a propasti digitality
Na závislost virtuální prostor upozorňuje Háblová v posledním příběhu na konci knihy. Za zmínkou virtuální reality, jež autorka považuje za součást nemíst, navazuje opozičně svým osobním vyprávěním z dětských a studentských vzpomínek. Virtuální realita z nás vytváří stejné jedince bez rozdílnosti názorů a výpovědí. Virtualita, přechod k novým digitálním médiím a interaktivita učinili ze společnosti místo podporující homogenizaci a unifikaci člověka. Virtuální prostor je pro nás zcela skutečný a na internetu v dnešní době probíhají skoro všechny naše vzájemné interakce. Většinu svého života sdílíme s ostatními bez mrknuti oka, ačkoli si kolem sebe ve skutečnosti stavíme nepropustné neviditelné betonové zdi obestřené tajemstvím. V reálných životech jsme si cizí, na sociálních sítích máme stovky či tisíce (známých i neznámých) přátel. Toky informací a nutnost připojení k internetu jsou vývojem, krokem do předu, ale zároveň také častou bezradností a nenasyceností. Pro informace nemusíme chodit daleko, stačí otevřít zámek na mobilním telefonu a víme vše, co potřebujeme. Trh s informacemi je současně nejcennější. Otázkou zůstává, jak kvalitní a pravdivé informace dostaneme a co si z nich sami odneseme.

Město není strom, ale ani smartphone
Básnický jazyk Háblové prostupuje celou knihou, užívá květnatou mluvu a hraje si se slovy. Estetické motivy doplněné dokládajícími ilustracemi spolu s černobílými fotografiemi v náznacích dokreslují zmiňované místo. Užívá metafory a alegorie v textu i vizuálním materiálu. Atypicky popisuje města, její chápání těchto míst – nemíst. Kompozice textu je významná a naskýtá hlubší zamyšlení nad problémy společnosti i architektury. Může se zdát, že kniha místy působí až neuspořádaným tokem slov s dojmy, chybí tradiční zarovnání textu do bloku. Avšak i přes to čtenář doslova hltá každé slovo autorky a vnímá každou jemnou strukturu míst, o kterých vypráví. Všeprostupující oranžová, bílá a černá barva je funkční a pohledná, vyzdvihuje minimalismus a jednoduchou krásu celkové kompozice. Háblová se snaží i z na první pohled nevzhledných míst vytvářet estetické a líbivé fotografie, černobílým laděním jim dodává umělecký nádech. Nicméně někdy v černobílé záplavě fotografií postrádají místa svou typickou potemnělou krásu, jako je tomu například u fotografie z Dolní oblasti Vítkovic v Ostravě. Černé a šedé odstíny splývají v jednu neurčitou masu a hmotu. Přitom pohled na industriální areál má skryté kouzlo i v horizontu ostravské betonové šedi. Zvláštním prvkem knihy je jedna nedokončená věta zmiňující finančnictví převedené do virtuálního prostoru, jejíž neukončenost tečkou postrádá smysl.

Je možné, že se autorka tímto krokem chtěla tematicky přiblížit atypičnosti nemíst, avšak v podstatě se jedná o ojedinělost narušující kompozici knihy. Autorka i přes to dokázala skvěle popsat odloučená, avšak utilitární pozice lokalit, která ač odsuzujeme, jsou nezbytnou součástí fungování našeho života. S těmito nemísty se člověk nedokáže identifikovat, nicméně nedokáže bez nich ani žít. Závěr knihy autorka příhodně zakončuje slovy sentimentu: „Láska k městu je jako kašel, který tě ne a ne přejít. A ty se dusíš. Touhou vrátit se do svého města, které není tvoje.“

Různé úhly pohledu
Architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová je známá pro své eseje o architektuře a urbanismu na ČRo Vltava a také jako autorka mezižánrové knihy Města zdí pojednávající o obchodních centrech. Ve své nejnovější knize Nemísta měst propojuje autorka městskou architekturu se sociologií, filozofií a geografií. V době přesycenosti se můžou tato nemísta zdát jako selhání společnosti, záleží však, jaký pohled na to jedinec doopravdy má. Subjektivita a rozporuplnost názorů spojuje nezbytnost, dráždivost a ohavnost střídající přirozenost a jakýsi pocit domova.

Anna Beata Háblová: Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst.
Host, 2019, 168 stran