Tak nějak by mohl znít reklamní slogan na poezii. Nová sbírka básní Tomáše Přidala se vyznačuje hrubým, brčálově zeleným povrchem, nemá patřičně postfakticky křiklavý přebal. Zdobí ji bílý název Čalouník a jméno autora, na zadní straně pak monotónnost kalí jen nenápadná kresba jointa.

Rezignace na výraznou image činí titul v dnešní přemotivované době paradoxně atraktivnějším, než kdyby na sebe bezostyšně lákal, stejně jako hezkou dívku v záplavě testosteronových křiklounů upoutá spíš mlčenlivý jinoch, třeba s jointem za uchem. Měl jsem v plánu Čalouníka nějakou dobu ignorovat, ale sáhl jsem po něm hned, jak jsem si ho koupil, možná proto, že byl červen a začínalo léto. Člověka se zmocní nostalgie po dětství na chatě s mořem času na čtení a knihovnou plnou knih. Mnohé z nich přitom vypadají podobně jako Čalouník – dávno ztratily svůj přebal.
Jde o už jedenáctý autorský počin tohoto Brňáka. Po dvou e-knihách v letech 2012 a 2014 se v roce 2018 důstojně vrací na papír. Promlouvá s neztupeným břitem. Překypuje invencí nejen poetickou, básním přidává hodnotu i vlastními ilustracemi (písmo se dělí půl na půl s černobílou tuší). Obrázky jsou něco mezi naivním uměním a art brut. Na nezúčastněného pozorovatele mohou svou nepropracovaností dělat dojem, že se autor asi podobně nemaže ani s básněmi. Taky že ne. A právě proto jsou dobré. Podobnou výtvarně-literární nenucenost známe třeba od Charlese Bukowského.
Od Přidala jsem kdysi četl už jeho Pikantní poldy (Druhé město, 2011), trklo mě to právě díky těm charakteristickým kresbám, v Poldech byly křiklavě barevné. Z knihy jsem byl tehdy nadšený, hned po dočtení jsem ji věnoval, což je dobré znamení. Čtení dostává kresby do mnohem lepšího světla, než když si je čtenář jen prohlíží. Přidalovy básně na nich nevisí, spíš než ilustracemi jsou pro ně zpestřením. Samy básně sebevědomým pohledem zprůhledňují nánosy žvanění zanesený pojem poezie, žvanění však nehaní (žvanění je platformou pro strohost).
Před pár lety jsem měl z Pikantních poldů učiněné satori. Četl jsem je v autě během čekání na neplacené parkovací místo. Teď stojím na místě placeném a změny doznal i Přidal. Ubral básním zápletky a nejsou už uvozené třemi tečkami. Dělí je jen strany, na jejichž půldruhé stovce autor nakládá věrné čtenářské základně bez příkras jako dlouholeté manželce, která už od něj leccos pochopí, včetně toho, co pochopit nejde. Rochní se v mužné stoickosti plné možností.

Dřevní básně
Styl básní by se dal definovat jako nikam nevedoucí fabulace. Jeho nositelem je i Milan Ohnisko, Čalouníkův odpovědný redaktor, který v současnosti chystá novou sbírku Starej pop. Jak být dobrý v něčem, co nikam nevede? Odpověď hledáme všichni, kdo žijeme. Je to jako s tou lákavě nelákavou obálkou. Je třeba se nepřetvařovat. Příběh v básnické sbírce není na škodu, ale když už není, má to i své výhody. Čtenář nemusí číst chronologicky, může se oddat rozšafnému listování. Mnoho básníků, hlavně těch mladých, se snaží vtisknout poezii, literární formě, která je volností svého uchopení bytostně nevážná, závažné sdělení, se kterým se pak ztotožňují. Staří bardi jako Přidal či Ohnisko dávají své poezii jen tolik vážnosti, kolik unese. Nechávají čtenáři jeho vážnost, možnost volby a nalezení. V protikladu k těm angažovaně nasraným zůstávají zenově nestranní.

Absence příběhu Čalouníkovi nebrání být osobní. Téma má, mezi jeho básněmi se proplétá třeba symbol stoickosti (která je věku po padesátce vlastní) – strom. „Ani borovice / se neubrání pláči // Ani slzy / nejsou bez očí // Ani oči nechutnají / jako piniové oříšky // když zůstanou / na jazyku“, (s. 20). Strom je tu i poražený, objevuje se kmen nebo jeho části – polena. „Teď – jestli prominete – / všem odpouštím / Mohu na ně plivat / drobná polena“, (s. 154). Obecně jde o dřevo. „Po stěně černá / voda teče / spánek se stal / prášků terčem // Dřevěný právník // Dřevěný prst osudu“, (s. 74). K mistrovství Přidal dovádí svůj styl ve všeříkajících dvouřádkových výkřicích, které bezvadně vyznívají díky tomu, že se jim věnuje vždy celá strana. „[S]e sochařinou je konec / vrátili mi řidičák“, (s. 60). Nechává jazyk, aby promluvil sám, nic mu nepřikazuje, je si vědom, že u slov nejde o víc než o hru odrazů, tak proč jim cpát smysl? Hru hraje, ale nesnaží se ji ovládnout, což je sympatické „Byli jsme si / tak jisti Buddhou // Jeho vůz však odjel // Byli jsme si / tak jisti / než kolo dharmy / odjelo“, (s. 22).

Je to druh poezie, která se diametrálně lépe čte, než se o ní píše. Vzpírá se popisu, plazí se jako hlad. Nejde v ní o poznávání vědomí, vědomí se na papíře přímo zhmotňuje. „Jestli tyto řádky čteš, pod postelí jsem,“ cituje autora anotace. Pokud „čteš“ dobře, nemusí jít o nadsázku. Přidal v básních personifikuje unikání vědomí, je to až metafyzický zážitek. Možná člověk na tuhle četbu musí být připravený podobně jako na poslech jazzu nebo pohled na abstraktní obrazy. „Pes má nové kolo / mě však stihla průtrž / schoval jsem se / v supermarketu // Stiskl jsem / koláč s pudinkem / jestli je čerstvý / Nalepil se mi / na ruku // Pes má nové kolo / Koho byste ale / chtěli dnes utáhnout / na neorealismu“, (s. 44).
Zazní i hmatatelnější melodie, vážnost tématu v nich ale nestupňuje žádný patos. „Kdo by čas od času neměl / nacistického dědečka // Tenhle dělal bachaře / v Mauthausenu / a jiný sloužil v Osvětimi / Zrovna se na to díváme / v televizi // případ chlapce / a jeho dědy // Vnuk říká do kamery: / Byl na mě vždycky hodný / O tom co dělal za války / mi řekl těsně před tím / než z něj začaly / vylétávat ty divné věci / které vypadaly / skoro jako on“ (s. 42). O deset stran dál na dvoustraně už niterná koláž s kresbou tyranosaura nesoucího skleněnou nádobu. „Godzilla naporcovaná / do zavařovaček / / Profesor je mrtev / Honolulu zničeno // Oko překrývá / kop.“ (s. 52).

Tomáš Přidal: Čalouník
Druhé město
Brno 2019, 160 stran