Aby mohla scénografka Iva Němcová alespoň nastínit, co všechno má v režii, limitům pražské PechaKucha Night by musela posunout všechny meze. Aktivně se zabývá jak divadelním, tak veřejným prostorem. Pro řadu inscenací u nás i v zahraničí vytvořila scénickou a kostýmní výpravu. Založila skupinu „V pozadí“, která se zabývá mapováním opuštěných budov před rekonstrukcí či demolicí a intervencí do nich. Má ráda design. Ten hledá na neobvyklých místech a citlivě jej rekonstruuje. A v neposlední řadě vytvořila interiér pro bouřlivé noci spousty z nás – café V lese.

Kdy jste zjistila, že byste jednou chtěla být scénografka? Slučují se vaše tehdejší představy s praxí?
Byla to víceméně náhoda. Po střední škole jsem tápala a nevěděla, co by. Skončila jsem dokonce chvíli na Pedagogické fakultě. Hledala jsem obor, který by spojoval výtvarné umění s prostorem. Líbila se mi představa postavit svět, který si sama vytvořím. Nejen prostor, ale i postavy, které se v něm pohybují a dávají mu život. Ta svoboda a nekonečné možnosti. Scénografie spojuje několik výtvarných disciplín dohromady, a to se mi líbí. Nutí mě přemýšlet nad textem a postavami, takže se občas dotknu i psychologie. Moje práce vychází přirozeně ze mě, tím pádem mě baví a neznásilňuje. Myslím, že jsem nezaměstnatelný člověk, který potřebuje tvůrčí svobodu, a proto si nedovedu představit lepší zaměstnání.

Jak koliduje vaše prvotní představa scény s výslednou realizací? Býváte limitována něčím nebo někým jiným, než jste vy sama?
Jsem intuitivní typ člověka. Když čtu hru, dám na první asociace a představy, které se mi z textu vyplaví. Pak už je jen rozvíjím v závislosti na textu, situacích a konzultací s režisérem. Snažím se v představách ničím nelimitovat. Pak ale dojde ke střetu s realitou, takže musím stát nohama na zemi a vědět, co si na jevišti mohu dovolit z hlediska financí, techniky, výrobních dílen atd. Musím vše dobře vymyslet, tak aby se věc dala realizovat i za málo peněz, a přitom to na výsledku nebylo vůbec patrné. To je práce scénografa, udělat tzv. „z hovna muškát“.

Jakým způsobem studujete hru, než si utvoříte vizi o scéně? Je to dialog s režisérem?
Koncept hry vymýšlím společně s režisérem. Každý z nás má nějakou představu a režisér navíc požadavky, které do prostoru musím zapracovat. Od prostoru se pak většinou všechno ostatní odvíjí (kostýmy, hudba aj.). Mám štěstí, že mohu pracovat s režiséry, se kterými si rozumím a kteří mi dávají volnou ruku.

Odráží se ve vašich návrzích scény prostředí, ve kterém jste vyrůstala?
Pocházím z Vysočiny, což je kraj, který má specifickou drsně melancholickou atmosféru a hluboké lesy. Tenhle kraj mám nějakým způsobem pod kůží. Mám ráda sníh jako hmotu, která náhle změní prostor, a na Vysočině bylo sněhu vždycky dost.

Jsem náruživý pozorovatel, to je základ, ze kterého vycházím. Pozoruji lidi na ulici, sleduji jejich chování, výraz v tváři, postoj, chůzi, oblečení. Pozoruji situace, do kterých se lidé dostávají ve veřejném prostoru. Ráda šmíruju lidi za oknem, kde jsou ponořeni ve svém vlastním světě. Ráda chodím k lidem domů na návštěvu, to o nich spoustu prozradí…

A jak vypadala „scéna“, na které jste prožívala své dětství?
Zasněžená pláň, šedá obloha i sníh.

Baví vás více vytvářet prostor – scénu, nebo obal – kostýmy? Jaká forma vám více sedí?
Scéna a kostýmy spolu úzce souvisí, nejraději dělám oboje dohromady.


Jak by měla vypadat scéna, která by byla funkční a na které by se hercům dobře hrálo?
Někdy je dobré hercům naopak klást překážky, záměrně jim prostor zkomplikovat. Pak jsou sami schopni podat lepší výkony a nezabývat se pouze sami sebou. Je však nutné přesně odhadnout, kdy se tenhle koncept hodí, aby nevznikl zcela opačný efekt.

Jak na vaše realizace reagují samotní herci? Míváte nějakou zpětnou vazbu?
Většinou komentují jen to, co se jim nelíbí a v čem jim není dobře. Spíš ale koncept bez velkých ovací přijmou, nic jiného jim ani ve výsledku nezbývá (smích).

Iva Němcová
Absolventka katedry Scénografie DAMU (2004–2010), kde studovala u prof. Jana Duška. Spolupracuje s mnoha českými i zahraničními divadly – Divadlo Na zábradlí, Klicperovo divadlo, Pesti Színház, Divadlo Astorka, Studio Alt@, Divadlo Reduta. Výtvarně se podílela na několika videoklipech, které byly oceněny jako nejlepší vizuálně-kreativní počiny roku 2012 (The Tap Tap Orchestra, Konec světa, Ředitel autobusu). V roce 2011 spoluzaložila skupinu V pozadí.



Říkáte o sobě, že hledáte zanesenou estetickou hodnotu. V kontejnerech. A ve kterých?
To záleží na tom, v jaké části Prahy momentálně bydlím. Nejlepší nálezy mám z dejvických kontejnerů, ale i na Vinohradech se dají najít slušné kousky.

Jakou vaše nálezy mívají podobu? Chodíte hledat s konkrétní představou?
Mým koníčkem není záměrně šmejdit v kontejnerech, jen ráda věci nalézám a dávám jim druhý dech mírnou opravou. Stejně tak ráda chodím do bazarů a na bleší trhy. Mám slabost pro židle a svítidla všeho druhu.

Na 16. ročníku festivalu 4+4 dny jste realizovala prostřednictvím cestovní kanceláře CK Last minute zájezd na Barrandov. Zájemci si mohli zakoupit jízdenku a navštívit kultovní skanzen Barrandovských teras. Atraktivní zážitková exkurze tak spojovala netradičním způsobem živou performanci s audiovizuální instalací v autentickém prostředí. Jak vás tento projekt napadl? Nepředpokládám, že jste tam chodila tančit foxtrot nebo jste se v tamním bazénu naučila splývat.
Bydlela jsem nějaký čas v Braníku a okna našeho bytu směřovala přímo na Barrandovské terasy. Ta stavba mě svou zchátralou monumentalitou fascinovala. Začala jsem se o ni zajímat a sbírat informace. Spojila jsem síly se svými kolegy Lucií Škandíkovou a Matějem Samcem a společně jsme vymysleli a zorganizovali site-specific projekt, který alespoň na čas otevřel téma osudu Barrandovských teras. Důležitou součástí projektu byly záznamy vzpomínek na kdysi funkční objekt, které jsme pořizovali v ulicích Prahy a v domovech důchodců. To setkávání s pamětníky pro nás mělo velký význam, poznali jsme spoustu zajímavých lidí, z nichž už část pravděpodobně nežije.

PechaKucha
Projekt PechaKucha [peča kuča] umožňuje v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentovat publiku to nejlepší ze sebe, ať už jste architekt, designér, umělec či vizionář.