Zodpovědnost je téma, které se v rozhovorech s architekty objevuje často. Méně často je ale zdůrazňovaná proměna společenské pozice i samotného oboru.

Téma, které reviduje dříve tak elitní pozici, se objevuje ojediněle snad i proto, že společnost stále hodnotí úspěšnost v „prostavěných metrech čtverečních“ a málokdo zmíní historické souvislosti, obohacení veřejného prostoru nebo rozvíjení možností daného místa. Těch metrů čtverečních totiž ubývá a úloha architektury se tak postupně proměňuje. Richard Sidej ze studia Znamení čtyř říká: „Výtvarné umění i architektura, v podobě řádných vysokých škol, se stalo snadno dostupným zbožím, to je jistě skvělé, ale nikdo by si neměl stěžovat, že pokles společenské prestiže je realitou.“

Jakou úlohu má tedy architektura v dnešní společnosti?
Architekt sám má chtě nechtě značnou společenskou zodpovědnost. To u nás v ČR stále mnohdy neplatí a lehkost bytí je nesnesitelná. Částečně okrajová pozice architektury odpovídá jak stavu české společnosti, tak možná i úrovni odvedené práci architektonické – či mnohdy inženýrské práci projektantů samotných, v celkovém statistickém souhrnu všech provedených staveb.

Lze vnímat i zjednodušeně – jsme služba, plnění potřeb. Architekt tak může být dokonce společensky krátkodobě postradatelný. Proto bych čekal, že se bude jednat o jaksi výběrové povolání. Nejsme doktoři, kde prostě školy musí každý rok na trh odevzdat své. Nemyslím, že stále větší počet fakult architektury je řešením. Studenti stejně budou povětšinou úměrně tak dobří, jak dobří budou jejich profesoři.

Obliba a především dostupnost „krásných povolání“ jasně roste. Ve společnosti panuje jaksi luxusní nálada, kdy se obor studia volí hlavně srdcem a pocitem, zatímco realita zařazení do společnosti přichází až následně a s časovým odstupem. Školy jsou totiž povětšinou stále zdarma, a tak vliv rodičů či kontinuita například rodinného podnikání jde stranou. Těžko dnes nějaký rodič řekne: tak, architekta tu už máme, kdo ale převezme zavedený obchod? A potomek by pak musel prokázat řádný tah na věc. Stále platí: žijeme, v čem žijeme, a každý má v prvé řadě zodpovědnost za sebe a svoje chování.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné?
- Židovské muzeum v Praze 1999 – první větší rekonstrukce
- Smíchovská synagoga – citlivá dostavba a rekonstrukce
- Vila Čomorovi
- Hotel 987 – první zahraniční spolupráce
- Bytové domy Na Panském Stará Boleslav – první byt. Dům
- Hotel Národní Mikulandská /nerealizováno/
- Školka Petynka /nerealizováno/
- Bytový dům Malovanka




Souvisí s plněním potřeb i velké zastoupení rekonstrukcí v počtu vašich zakázek?
Souvislost je historická, přesah sociální – je zde ještě mnohé k opravě a nápravě. Rekonstrukce v našich poměrech je tak logickou a legitimní úlohou. Samozřejmě je snazší a většinou autorsky atraktivnější i účelnější věnovat se jen, či případně především, novostavbám. Stavu věcí ale nelze utéct, někdo bude muset domy dříve či později opravit. A jak víme, věci se tu dělají stále značně různě.

Jakou roli hraje minulost místa při zpracovávání projektu?
Dozvědět se možné patří k povinným cvikům, následně se v informacích utopit je věc druhá… Důležitější je dokázat jít s projektem dál, neztratit se v moři těžko uchopitelného. Samozřejmě co víte a zjistíte, zůstává, takže to je jistě i součást otisku místa.

Zejména při rekonstrukcích hraje velkou roli přání zadavatele. Většina studií zadavatele pouze letmo zmíní, ale vy jste je na prezentaci pro PechaKucha Night Prague zdůrazňovali.
Podle zpětné vazby většinou nově příchozích klientů jsme možná zařazeni jako poměrně „klientské studio“. Obecně z podstaty samozřejmě platí, že dialog v jeho plné hodnotě můžete vést pouze s tím, kdo je ho ochoten, potažmo schopen. Věřím, že si vždy uvědomujeme, že uživatelem a vlastníkem stavby nejsme my. Uděláme svoji práci a jdeme dál.

Na druhou stranu, pokud klient nedá architektovi důvěru a není ochoten naslouchat, případně věci řešit a modifikovat, spolupráce nemá cenu a bez ohledu na peníze je „rozvod“ dobrým řešením. Proto je vyhraná soutěž nebo výběr architekta vždy tím nejlepším vstupním kreditem od klienta.

Architekturu tvoří jak řemeslná stránka, tak i poskytování odborné porady. Není onen pokles prestiže daný i tím, že první si nezískává obdiv tak snadno jako to druhé?
Neviděl bych tady souvislost. Řemeslná stránka věci by měla být automatická, mimo diskuzi. Něco, co je předem jasné, že bude. Je věcí druhou, že realita je jiná. O věcech lze hovořit bez limitu, mít krásné vizualizace. Vše ale nakonec skončí stavbou, na kterou se dá sáhnout, a tam se už nic neschová a nedovysvětlí. Dělat si v klidu stranou a dobře svoji práci asi dnes v české společnosti obecně není žádný šlágr. Vše se zrychluje, medializuje. Máme mladé investory, mladé teoretiky, mladé učitele… svět jede. Ale cesta je dlouhá a faktor času nemá jiný ekvivalent. V řemeslech a kultuře stavění, u stavebních firem to platí stejně. Navíc vše se nakonec vždy váže na otázku personální.

Znamení čtyř
Architektonický ateliér založili Juraj Matula, Richard Sidej a Martin Tycar již v roce 1995 při společném studiu na FA ČVUT v Praze. V současné chvíli mají za sebou zhruba přes 170 projektů z oblasti architektury, scénografie, interiérů a nábytkové tvorby. Jejich realizace naleznete na stránkách www.znamenictyr.cz.


PechaKucha
Projekt PechaKucha [peča kuča] umožňuje v 6 minutách, 40 vteřinách a na 20 obrázcích prezentovat publiku to nejlepší ze sebe, ať už jste architekt, designér, umělec či vizionář.