V době, kdy je příroda svatostánkem městského člověka nevědomého o vyprázdněnosti této postromantické představy, kterou prožívá v podobě sbírání pokojových rostlin, respektive jejím swapováním, tedy vyměňováním, a víkendových výletů za hranice městské džungle do té zelenější, se dvě generace nutně potkávají na pomezí vedoucího k neporozumění; kde pro jednu byla přírodou půda a její obdělávání je pro druhou její adorace skrze přemisťování z původního místa do galerie. Příroda, tedy pojem zabarven podobnou mystikou nahrazující u mladé generace slovo Bůh (nahrazující u mladé generace už i slovo Vesmír), se stává neuchopitelným efemérním vzrušením, přestože ta skutečná příroda v podobě půdy volá po výsadbě, tedy po skutečném kontaktu s ní v rámci přirozeného cyklu opakujícího se v daných ročních obdobích (jsou ještě stále skutečně čtyři?!), nikoli po občasné návštěvě lesa s baristickým náčiním a návratem zpět do města s urban batohem plným selfies z něj. Příroda je slovem snad častěji užívaným než pozdrav na začátku oslovení, přestože nenabývá obsahu, ale hlavně formy. Příroda, která imituje přírodu. Pro mladou generaci těch, kterým už narostly vousy a mužně s nimi exhibují, ale ještě stále nepřestali matce vyjídat lednici, je imitace přírody rovnocenná imitaci života, jak by jej mohla vnímat generace těch matek a otců, co ještě nezažili avokádové šílenství v každém dobrém hipsterském podniku, kde si chleba nekupovali za sto padesát korun, ale mazali si ho doma máslem. Tématem říjnového vydání Artiklu je Imitace. Jsme schopni rozeznat rozdíl napodobeného od napodobovaného? A vadí nám vůbec, že žijeme v imitaci?