José Pijoan uvádí rok vzniku slavného obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše v období let 1483–1486. Kromě krásy samotné Venuše, která se vynořila z moře a je nesena na lastuře, zachycuje obraz ještě mnoho konotací a významů. Venuše je symbolem narození, plodnosti, lásky a sexuální touhy. Nejedná se nutně jen o lásku pozemskou, ale i duchovní. Znovuzrození jara po zimě, rozkvět poupat do plných květů, nové životní etapy.

V době, kdy je příroda svatostánkem městského člověka nevědomého o vyprázdněnosti této postromantické představy, kterou prožívá v podobě sbírání pokojových rostlin, respektive jejím swapováním, tedy vyměňováním, a víkendových výletů za hranice městské džungle do té zelenější, se dvě generace nutně potkávají na pomezí vedoucího k neporozumění; kde pro jednu byla přírodou půda a její obdělávání je pro druhou její adorace skrze přemisťování z původního místa do galerie.

Tématem zářijového vydání Artiklu je Vlastnictví. Přestože kořeny tohoto slova původně spojovaly vlastnictví s tím, co patřilo pod něčí vládu – k něčí vlasti –, v aktuálním vnímání tohoto slova vyvstává spojitost spíš než příbuzenská, tak materiální.

Veškeré kulturní dění bylo v podobě, na kterou jsme byli den co den zvyklí, pozastaveno. Akci ale vždy provází reakce a většina institucí reaguje na situaci velmi pružně a ukazuje tak, že každá situace má řešení. Množství galerií zpřístupňuje své online archivy a natáčí komentované prohlídky výstav, divadla nechávají herce streamovat nebo dávají k dispozici hry ze záznamu, koncerty se uskutečňují v sálech bez diváků a jsou ke zhlédnutí online, knihovny zpřístupňují množství digitalizovaných publikací i množství filmů se dá sledovat online ve vysoké kvalitě.

V měsících, kdy vrcholí panika okolo slova coronavirus ve zcela nejrůznějších podobách, se zároveň těchto pět písmen s číslem devatenáct ve zkratce svého označení stává fenoménem, který ukazuje, jak je manipulovatelná masa lidí prostřednictvím médií a zpráv.

Období podzimu opět přináší prostor pro zklidnění, ponoření se do vlastního nitra a rozjímání. Velmi přiléhavě se v právě těchto měsících halených do mlhy, brzkého stmívání a sychrava otevřely dvě výrazné výstavy dvou výrazných institucí.

Tekutý mok, bikavér nebo languedoc, obojí opojné. Však nejen zkvašená vinná réva opájí. Pájí, spaluje i taví na dřeň vše s vášní žité. Těžkost bytí do balónů balí ctnosti literární, obrazové i zvukové.

Věci, které nedávají smysl. Absurdity. To je téma červnového vydání Artiklu. Při pozorování událostí mám ale pocit, že absurdity smysl dávat naopak začínají. Že jsou řádem dneška.