Vladimír Boudník byl neortodoxní samorost, který svým originálním a neotřelým přístupem k umění, k jeho prožívání i jeho tvoření inspiroval celou plejádu tvůrců, jimž ukázal nejen směr či materiál, ale především to, že možnost sebevyjádření je každému člověku nejvlastnější vlastností. Tedy že při určitém stupni otevření se, změněném přístupu k vlastní imaginaci a vůči světu, je každý člověk schopen umění jednak vnímat, jednak tvořit.

Tímto krédem se začala řídit i tzv. Brněnská bohéma, umělecká skupina, kterou mimo jiné inspirovala Boudníkova výstava, která se uskutečnila začátkem roku 1967 v brněnském Domě umění. A na Boudníkovu tvorbu navazují i umělci současní.

Nová výstava Boudník v Pražákově paláci je jak stavebně, tak tematicky rozdělena na dvě části. Zaměřuje se zčásti na tvorbu Vladimíra Boudníka a zčásti na tvorbu brněnských umělců, jež se začali naplno věnovat umění právě pod vlivem Boudníkových prací a jeho teoretických tezí. Boudník totiž své umění nejenom tvořil, nýbrž i žil. V souvislosti s tím neúnavně sepisoval manifesty nového -ismu, jím stvořeného explosionalismu, které rozesílal na všechny strany a sám je i předčítal či performoval na veřejných prostranstvích, především v Praze.

Biograficky laděná první část výstavy seznamuje návštěvníka s prostředími, která byla podstatnou inspirací pro Boudníkovu tvorbu. Jsou jimi ulice, továrna a psychiatrie. Všechna tři prostředí se propisují do jednotlivých děl, jež jsou fyzicky přítomna v galerii. Prostřednictvím multimediálního pojetí Boudníkových teoretických textů, jednoho z mnoha manifestů explosionalismu, se tak můžeme s uměleckými tezemi seznámit prostřednictvím na běžném papíru vytištěného textu, můžeme zkoumat plechovou matrici, do níž autor vlastnoručně jednotlivé litery vyryl, či skrze mluvené slovo, které naplňuje celou místnost. Nutno bohužel podotknout, že poněkud hlasitě, což ruší od soustředěného čtení dalších metatextů. Zároveň však toto multimediální propojení matérie a sdělení poukazuje na Boudníkovu snahu umělecké tvoření prezentovat, zprostředkovat či performovat i pro běžného diváka.

Celá výstava je rovněž motivována se komparativním způsobem zaměřit na fortelnou práci samotnou, rukodělný um, který je nahlížen v kontextu současných (a budoucích) textů, jež se možná nikdy ani nestanou fyzickou materií a zůstanou pouze v jedničkách a nulách virtuálními sděleními. Otevřenou otázkou také zůstává jejich reálný dopad na čtenáře: na kvantitu i kvalitu sdělení. Vlastně celá otázka minulého, současného a budoucího vývoje řemesla, umu, jeho úplné nahrazení robotizací a vyčleněním člověka a jeho rukou z procesu tvoření se stále znovu ozývá jako připomínka či apel v průběhu výstavy.

Pro Boudníka je typický experiment. Ve své tvorbě překračoval hranice, ignoroval je a objevoval to, co se odehrává za nimi. Experimentoval s mnoha léky a látkami, díky nimž překračoval běžné vnímání reality. Sám se dobrovolně stal objektem mnoha experimentů soudobých psychiatrů. Tak vznikaly i jeho variace na Rorschachův test, jehož ukázky jsou v Pražákově paláci k vidění.

Neexistence hranic v tvůrčím procesu je také jednou z vazeb, jež spojují postavu Vladimíra Boudníka s brněnskými umělci, kteří buď přímo navazovali, anebo se nechali volně inspirovat jeho tvorbou, která byla v lednu 1967 k vidění v Domě umění. Pestrou skupinu lidí, tzv. Brněnskou bohému, jež se formovala kolem samozvaného básníka Jana Nováka, tvořili amatérští umělci, začínající literáti, studenti či dělníci. Jejich experimentální a veskrze explosionalistické kousky vzbuzovaly v brněnských divácích zájem o umění. Členové Bohémy organizovali happeningy a pořádali kulturní akce a jejich performativní charakter koreloval s Boudníkovými tezemi explosionalismu. Nitky, jež propojují Boudníka s postavami Brněnské bohémy, jsou někdy výraznější, jindy slabší, ale inspiraci se přece hranice nekladou. Příkladem za všechny je grafik Jiří H. Kocman, který se s žádostí o návod k sestrojení grafického lisu obrátil přímo na Vladimíra Boudníka. Ten mu obratem poslal podrobný nákres, kterak onen stroj vyrobit. Mezi vystavené předměty tak logicky patří i dílo nazvané Pocta Vladimíru Boudníkovi, které vytvořil J. H. Kocman při momentálním osvícení v reakci na zprávu o Boudníkově smrti v prosinci 1968. Přidáním písku do matérie během procesu lisování tak objevil zcela novou techniku, kterou nazval sand graphic.

Na Boudníka navazují ve své tvorbě i později narození umělci, kteří se s ním nemohli osobně setkat a jeho dílo znají zprostředkovaně skrze výstavy či jako postavu v knihách Bohumila Hrabala (např. Něžný barbar). Někteří současní tvůrci jako Tomáš Vaněk, Jiří Černický, Matěj Al-Ali či Pavel Mrkus a Jiří Skála, reagující ve svém díle na právě probíhající revoluci průmyslové výroby 4.0, se podobně jako Boudník zaměřují na vztah průmyslových výrobků k uměleckým dílům, lidský rozměr a duchovní rozměr dělníka jako tvůrce a stroje jako jeho nástroje či naopak. Svým dílem přispěla výstavě i současná vizuální umělkyně Anežka Hošková. Scénografie výstavy v podání Tomáše Svobody se celkově vztahuje k prostředí průmyslové továrny 4.0 a dokresluje tak celkový kontext vystavených děl.

Tak jako jeho vysoká postava vyčnívala nad ostatní, i jeho originální přístup k umění se i díky výstavě Boudník postupem času dostává do povědomí stále většího počtu obdivovatelů a zůstává v nich jako symbol volnomyšlenkáře, který svým stylem života našel umění i tam, kde se na první pohled zdá, že nemá nejmenší šanci. ∞


Boudník
MG – Pražákův palác (Husova 18, Brno)
12. 4.—11. 8.



text: Vít Ondrák