Papírová věž je názvem výstavy Daniela Pitína, která je právě k navštívení v Galerii Rudolfinum. Jeho obrazy jsou přiléhavě představeny v podzimním období zklidnění a rozpoložení pro rozjímání. V takovém kontextu je Pitínova tvorba hlubokým dialogickým partnerem.

Obrazové vyjadřování je jedním z prvních lidských nástrojů komunikace. V závislosti na kontextu se proměňuje jak prostor, na které je sdíleno, tak obsah, který souzní s jeho autorem. V neposlední řadě pak rukopis autora, jemuž právě prázdný prostor vytváří nepopsanou desku, na které se může vyjádřit.

Nezpochybnitelnost média malby jakožto stále živého prostředku vyjadřování, s možností naprosto subjektivní modelace výtvarného jazyka, je už naštěstí konstatováním, nepochybujeme. Pitínovy obrazy nás ale pochybovat nutí. Předkládají něco zdánlivě rozpoznatelného, možná známého, uchopeného zneklidňujícím a matoucím výrazem. Tvář odkazující k zachycení konkrétního člověka, je rozostřena a narušena ostrými geometrickými prvky. Rostliny, jejichž listy a květy jsou bezbrannou krásou, najednou bodají. Místa a prostory, které přes svou rozlehlost prázdnotou probouzejí úzkost. Realistické propojené se syntézou subsvětů, mikro- a makrovhledů, zdánlivá rozpracovanost, dořečenost fragmenty. Pitínovy obrazy nás nutí pochybovat sami o sobě.


Syntéza subsvětů
Společenská témata, která jsou spojena s každým jednotlivcem, protože ten je společnosti součástí, vytvářejí její fragment, jsou vstupními motivy, které lze v Pitínových obrazech dohledat. Nejsou předložena polopaticky, jeho vyjadřovací styl je mnohavrstevnatým propojením technických řešení, od pokrývání strukturou barev, lepení papírů k přebrušování, opalování nebo omývání terpentýnem. Stejně tak četným přemalováváním, kterému předchází soustředěné řešení kompozice, výběr barev i její dynamika.

V úvodním sále Galerie Rudolfinum je představen obraz Bazén (160 × 240 cm, 2019). Divákovo oko přirozeně zacílí na to konkrétní rozpoznatelné, čímž je hlava ženy. Poloha těla, kterou obestupuje modrá barva asociující vodu, ale začne záhy zneklidňovat. Předlohou pro tento moment se stal záběr z filmu La Piscine (1969), ve kterém se idylická koupel v bazénu změní v místo vraždy. K docílení posunu měřítka a pocitu intimity kontrastovaného větším celkem Pitínovi sloužila fyzická předloha kartonového divadla. Malování na základě viděné reality, stejně tak jako práce s fotografií jsou dalšími vrstvami autorových obrazů, které jejich kompozičnímu řešení předcházejí. Vzhledem k práci s těmito dalšími atributy už je zcela pochopitelný krok k filmovému uchopení Pitínových sdělení. Na výstavu kurátor Petr Nedoma kromě obrazů zařadil také videoinstalace. Jsou jimi Rotace (2019), která v sedmi a půl minutách v naproti sobě umístěných projekcích prolíná svět fikčního hyperrealismu s tenzí nedořečeného a Broken Windows (2019), jehož umístění v samostatné kóji navazuje pocit vtažení diváka do další vrstvy příběhu v možnosti poodstoupit ve výstavním sále dál od projekce a nový celek vytvořený přítomným momentem tak skrze jednotlivé vrstvy vnímat ještě jako divák sledující diváky, kteří sledují postavy ve videoinstalaci.

Důraz na sebe samého
Obraz je odrazem svého diváka. Ale také vkladem svého autora. Témata, která Pitín zpracovává, se týkají společenského a politického dění, ale i podoby jedince ve společnosti. Častý motiv samostatné postavy v jeho dílech přivolává pozornost právě k jednotlivci a tomu, kým dnes je a jak se cítí. Odosobněnost a osamocenost nabývá poloh přehnané kompenzace sebeprezentace na sociálních sítích. Prostorem člověka není fyzický svět, ale ten digitální. Oddělení se od společnosti už nenabývá pocitu osamění, protože osamělost je fikčně vyrovnávána vztahy v digitálním světě a tato podoba je širokou vrstvou společnosti nekriticky přijímána. Otázkou je, do jaké míry ji lze odmítnout a do jaké míry jsme tímto prolínáním světů ovlivněni bez možnosti jejich rozvrstvení v našich životech korigovat. Není společnost, je jedinec a ten klade důraz na sebe samého.

Syntéza Pitínova nazírání na vybraná témata a její tvarování do autorské estetiky má rozpoznatelné pilíře. Daniel Pitín (* 1977) studoval konceptuální umění u Miloše Šejna a klasickou malbu u Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Ovlivněn skrze množství dalších děl přiznaně apropriovaných tak vytváří specifický vizuální svět, který svými hranami a sužující prázdnotou zneklidňuje diváka bez ohledu na zvolený formát.
Jestliže byla babylónská věž po potopě světa vystavěna, aby lidi sjednotila a skrze jeden společný jazyk propojila, pomyslně tak může být Papírová věž před další potopou světa metaforou k dnešním dnům, ve kterém si sice dokážeme skrze zjednodušení jazyka lépe porozumět, ale od pospolitosti nás dělí uzavření ve vlastních narcistních stáncích. Teď už jen doufat, že potopa nepřijde, protože věž z papíru její vlny neustojí.


Daniel Pitín: Papírová věž
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
26. 9.—29. 12.