Jedním z problémů dnešní fotografie je fakt, že samozvaným fotografem může být vlivem technického pokroku každý. Tento pohled by se mohl zdát pouze problémem dneška, ale aktuální byl již v druhé polovině minulého století. A právě Jan Svoboda byl jedním z těch, kdo na tento fenomén v negativním smyslu poukazovali a záměrně se proto od označení „fotograf“ distancovali.

Jak moc Svoboda byl, či nebyl fotografem, můžete posoudit čtvrt století po jeho smrti v Moravské galerii v Brně, kde právě probíhá výstava s názvem Jan Svoboda: Nejsem fotograf.

Výstava je rozdělena do tří místností, přičemž chronologicky mapuje umělcův profesní vývoj. Celá expozice je vystavěna na rekapitulaci jednotlivých výstav, kterých se Svoboda za svůj život zúčastnil, ať už skupinově, nebo samostatně. Kromě volné tvorby je zde představena i užitá fotografie, kterou se autor část života živil a stala se tak neodmyslitelnou součástí jeho díla.

Výstava je situována do přízemí Uměleckoprůmyslového muzea a začíná zmínkou o Svobodově členství v umělecké skupině Máj, se kterou v roce 1964 poprvé vystavoval. Svoboda byl ve skupině jediným zástupcem fotografie a je o něm známo, že záměrně nevyhledával přítomnost ostatních fotografů. Na čemž má pravděpodobně podíl i fakt, že zpočátku tvořil v malířské, nikoliv fotografické, tradici.

Kromě výtvarných děl byl ovlivněn i literární tvorbou. V mládí sám psal básně, jejichž fragmenty později používal jako názvy svých děl.

Na začátku expozice je zmíněna i první samostatná výstava, kterou měl moravský rodák v roce 1968 v galerii na Karlově náměstí v Praze. K výstavě se dochoval informativní plakát a snímky z vernisáže, které jsou v expozici promítány a zpestřují tím její instalaci.

Sdílet prostor s fotkami
Svoboda vnímal fotografii jako živoucí objekt, ke kterému přirozeně patří známky opotřebení, z čehož vyplývá, že si nedával příliš záležet na jejich archivaci. Příkladem vlivu času a vnějších podmínek na jeho tvorbu je zde prezentovaný napříč přetržený snímek „Nejsmutnější zátiší“, kterému právě onen zásah dodává na intenzitě vyznění. Mimo to po vzoru malířů své snímky mnohokrát datoval přímo do obrazu. A zajímavý je i jeho přístup ke konečné prezentaci děl, odmítal totiž následnou adjustaci v podobě rámování. Jediné, co dělal, bylo lepení pozitivů na dřevěnou desku. Díla poté volně prezentoval na stěně. Zmíněným přístupem se svou tvorbu snažil přiblížit spíše plastickým objektům fungujícím v prostoru.

V Sudkových šlépějích
Výstavu v první místnosti ukončuje dílo Josefa Sudka, ke kterému fotograf v počátcích tvorby choval nesmírný obdiv a několikrát se s ním osobně setkal. V jednom rozhovoru dokonce uvedl: „Láska je krásná věc. Mou láskou byl pan Sudek. Já jsem si to tak vybral.“ Pro vykreslení zbožného obdivu je zde vystaven originální strojopis básně, kterou Svoboda o Sudkovi napsal.

Geometrie a vzpomínky na dětství
Druhý rozsáhlejší prostor expozice přímo naráží na Svobodův přístup k fotografii a je rozdělený na dvě části. V první jsou představena díla zabývající se geometrií, která by se nabízelo nazvat minimalistickými. Svoboda s tímto označením důrazně nesouhlasil. Zdůvodňoval, že nemá potřebu do obrazů vkládat více, než je potřeba, a vypomáhal si českým rčením, že méně je více. Autoři výstavy jej naopak označují za maximalistu, protože věcmi, na kterých pracoval, se zabýval důkladně, koncepčně a dlouhodobě. Vystavené snímky působí velmi klidným dojmem a je zde možnost se před nimi posadit a „zameditovat si“.

V druhé části je také prezentována spolupráce Svobody se sochařem Stanislavem Kolíbalem, pro kterého zachycoval jeho tvorbu. Nabízí se zde otázka, do jaké míry šlo pouze o fotografický záznam informačního charakteru a do jaké o užití k vlastnímu vyjádření.

V druhé polovině místnosti jsou představeny materiály propagačního výtvarnictví vedle užitých fotografií, které pořizoval (nejen) pro pražské Uměleckoprůmyslové muzeum, kde byl zaměstnán.

Poslední částí výstavy je místnost, která reaguje na umělcovo období působení v Uměleckoprůmyslovém muzeu a dává nahlédnout do vývoje jeho volné tvorby, která vznikala souběžně s prací pro muzeum.

Jsou zde vystaveny další z mnoha kulatých stolů, které stejně jako ovocné plody fotograf velmi často zaznamenával. Užití tohoto vyobrazení je pro něj symbolickým návratem do dětství na moravské vesnici a do maminčiny kuchyně. Svoboda po třiceti letech života prožitých v Praze vzpomínal na stůl, u kterého se rodina scházela a jedla. Na stůl, kde si kreslil, psal úkoly, a kde maminka mlela mák a maso. Stejně jako vzpomínal na ošatky s ovocem, které rostlo na zahradě a maminka je pravidelně aranžovala do mísy. S nevratným časem, který jej trýznil, se vypořádával alespoň zpětným vyvoláváním těchto momentů do svých fotografií.

Na výstavu v prvním patře paralelně navazuje výstava, která představuje o téměř generaci mladší fotografy a fotografky, u nichž jsou rozpoznatelné vyjadřovací formy a postupy reagující na Svobodu.

Světlo oslepuje
Autoři výstavy zcela respektovali Svobodovy ideje ohledně vystavení děl a představují je tedy volně umístěné na zdech bez jakýchkoliv rámů. Nicméně prezentaci hned v první místnosti degradují dvě věci. Tou první je příliš intenzivní nasvícení fotografií z protilehlé stěny, působící na snímcích světelné odrazy, které znepříjemňují jejich čelní pozorování. Což působí jako jakási ironie vůči Svobodovu výroku, že světlo oslepuje. Naštěstí se tento problém týká pouze první části výstavy, na rozdíl od druhého, kterým jsou nízko umístěné popisky, jež v průběhu celé výstavy znemožňují jejich pohodlné čtení. Jinak je výstava velmi povedeným a důležitým počinem, který Svobodu ukazuje i z ostatních dosud neznámých úhlů pohledu, a to hlavně z lidské stránky.

Zadostiučinění
Svoboda poukazoval na to, že tvořivý aspekt se ve fotografii ještě pořád nebere vážně, protože hlavní práci odvede stroj. A zároveň doufal, že se fotografie jednoho dne stane součástí naší kultury, přál si, aby existovaly výstavní síně věnované fotografiím, v nichž se člověk bude moci procházet a „vnímat tamní klid a mír“.

Za svého života byl frustrován postavením fotografie v tehdejším uměleckém světě a despektem, se kterým byla v druhé polovině 20. století přijímána.

Výstava se jeví jako in memoriam reakce na Svobodovy myšlenky a přání. Možná, že kdyby ji shlédl, měl by radost, že disciplína, které se věnoval, má dnes své pevné místo ve výstavních programech renomovaných galerií. ∞


Jan Svoboda: Nejsem fotograf
Moravská galerie v Brně – Uměleckoprůmyslové muzeum (Husova 14, Brno)
20. 11.—21. 2. • 80 / 40 Kč