Podprahová komunikace Vladimíra Kokolii s Ondřejem Basjukem je tématem společné výstavy v galerii Jelení. V pozici učitele a žáka se oba pokouší o rovnocennou spolupráci.

Vladimír Kokolia, vedoucí ateliéru grafiky na AVU a historicky první laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého (1990), vystavuje společně se svým bývalým studentem Ondřejem Basjukem, mimo jiné kurátorem a spoluzakladatelem galerie K.art.on. Jejich spolupráce nespočívá ve vytváření společného díla, jako tomu bývá v případě stálých uměleckých dvojic nebo skupin, zároveň nejde ani o výstavu, kde by se autoři nad sjednocujícím tématem rozhodovali naprosto individuálně. Výstava je proudem jedné tvůrčí energie, která ale nepotlačuje samostatnost jednotlivých prací. Jestli je autorem díla Kokolia nebo Basjuk, není důležité, práce nejsou opatřeny popisky, i když pro informovaného návštěvníka není složité rozpoznat, které dílo je čí. Výstava tedy nevyznívá jako souběžná prezentace přísně ohraničených individuí.

Přesto nakonec výstava autory striktně rozděluje (aniž by to divák musel nutně vědět) do dvou místností, přední patří Basjukovi a zadní Kokoliovi. Kokolia vystavuje bílou plachtu, pokrytou jakousi znakovou strukturou, připomínající digitální kód i kaligrafii zároveň. Jde o zvláštní a funkční spojení současného a tradičního v jednom díle. Digitální věk je ve vedlejší místnosti tematizován i Basjukem, který vystavuje mobilní telefony s nahraným videem. I on se zároveň obrací k tradici v podobě obrazů s častými klasickými náměty. Spojení tradičního a moderního se projevuje i na jiné rovině. Jeden z telefonů je umístěn na zdi v těsné blízkosti dvou fotografií jakýchsi domorodých obyvatel, hrajících si s mobilními telefony. Západní společenský kontext intervenuje do naprosto odlišného, „tradičního“, což zde podle mne neznázorňuje ani tak kulturní kolonizaci, jako spíše ukazuje na překvapivé setkání dvou cizích prvků, což je motiv, který různými způsoby prochází celou výstavou. Fotografie s telefonem jsou v těsné blízkosti vypínačů světel galerie, které jsou zahrnuty do celkové kompozice, a zvláštní konfrontace nesourodých motivů tím pokračuje. Zmíněný telefon má odstraněný vnější kryt a exponované obvody. Jeho umístění v těsné blízkosti živých těl na fotografiích (jím jakoby ovládaných) a „špinavých“ vypínačů (které působí, že jimi lze celou scénu nějak řídit) naznačuje jakousi až kyberpunkovou vizi. Zcela v jiném duchu pak působí Basjukova malba, zastoupená jedním velkým olejem a sérií menších obrázků, kde se mimo jiné objevují takové tradiční motivy jako koupající se akt nebo jezdec připomínající sv. Jiří.


Podobné výklady jsou ale čistě individuální. Výstava je vizuálně poutavá, ale nechává návštěvníka „plavat“. Ať už si ji interpretuje jakýmkoliv způsobem, autoři se ho nesnaží žádnými vodítky směrovat. Jediný jasný odkaz je název Podprahově, tedy nevědomá komunikace. Individuální projev je samozřejmě determinován společnými diskuzemi autorů, což se tentokrát stalo asi hlavním tématem výstavy. Autoři se při přípravě neustále kopírovali a různým způsobem na díla toho druhého reagovali. Snažili se tak dosáhnout fúze, která by mohla sjednotit jejich východiska, naladit je na společnou vlnu a usnadnit i fungování podprahové komunikace. Výstava je vlastně jakýmsi interním ohledáváním mechanismů výtvarné diskuze a spolupráce. ∞


Ondřej Basjuk a Vladimír Kokolia: Podprahově
Galerie Jelení (Drtinova 15, Praha 5)
13. 8.—4. 9.