Pavel Opočenský je ve světě umění známý především jako sochař pracující s tvrdými magmatickými horninami monumentálních rozměrů či jako šperkař a designér. Jeho výstava v Galerii Villa Pellé tak bude pro mnohé pravděpodobně překvapující. Opočenský zde odhaluje svou něžnou tvář prostřednictvím rovné stovky kreseb pastelkami, které jsou provedeny do jemných detailů. Vůbec poprvé můžete zhlédnout dosud neprezentované práce pro renomovaného sochaře tak netypické.

Jak uvedl sám Opočenský v úvodním proslovu na vernisáži, celý nápad vznikl před třemi lety a vycházel ze skutečnosti, že jako sochař nemůže v zimě tvořit. Za dlouhých zimních večerů tak začal experimentovat s pro něj netradičním médiem, papírem a tužkou. Z experimentu se stala tříletá intenzivní práce a vedla od černobílých kreseb až ke křiklavě neonovým. Přesto se však Opočenský držel svých priorit a sochařská kresba na diváka působí 3D dojmem. Perfektně zvládnutý prostor, hra světla a stínu, hloubkové kompozice hmoty zachycené ve dvou rozměrech papíru. Tradiční postup tvorby sochaře se obrací a místo toho, aby byl veden od skici k soše, začíná u imaginárního tělesa, které je následně zachycováno kresbou. V kontrastu s šedivými odstíny sochy stojí zářivé barvy všech pastelek, které autorovi kompenzují tvorbu s šedivým kamenem. Neonové barvy působí exotickým, někdy až halucinogenním dojmem. Obdivuhodné pro sochaře pracujícího jinak s hrubým materiálem je zachování pečlivého vykreslení drobností ve všech sto pracích formátu B1 (707 × 1000 mm), které často zpozorujete až při pečlivějším zkoumání. Smysl pro detail sice Opočenský získal již jako šperkař, ale jeho skok od razantní práce s monumentálními obelisky k jemnosti pastelky je opravdu nečekaný a překvapivý. Zpracování detailů se však proměnilo a nabylo nové hloubky. Ve středu zájmu není všední makrosvět, nýbrž křehký a tajemný mikrosvět. Dokonalé geometrické tvary mikrokosmu zrcadlí a určují chod makrokosmu.


K jádru věci
Výstava je koncipována do tří částí. Každá část má své charakteristické rysy, přesto se témata vzájemně prolínají, můžeme pozorovat podobnosti tvarů mezi jednotlivými oddíly a postupný vývoj kresby ke složitějším strukturám, jde o jakési variace geometrických souborů. Nejpočetnější část nese název celé výstavy Nucleus. Odkazuje k principu jádra a odhaluje spletitost tvarů, které se prolínají v jeden celek. Na první pohled se může zdát, že jde o jakýsi spontánní koncept náhlého nápadu, ale za každou kresbou je 20–50 hodin práce a předchází jim inženýrsky přesně navržené šablony a geometrické pomůcky. Výběr barev také není náhodný. Autor je záměrně volí tak, aby spolu rezonovaly, doplňovaly se a vytvářely jednotný celek. Jde o osobitou autorovu mystiku, hru s obrazcem a barvou. Kurátor Radek Wohlmuth ve své anotaci k výstavě popisuje přesah a skrytou symboliku děl: „Práce Pavla Opočenského není ani bez kontextu se širším uměnovědným odkazem, ať už jde o Malevičovu barevnou skladbu, vědeckou tvorbu Ernsta Haeckela nebo nenápadnou ironii escherovských mystifikací.“ Často kresby působí dojmem optických klamů a pohrávají si s naší představivostí.

Erotická geometrie
Druhá část výstavy je pojmenována po Olympii, matce Alexandra Velikého a manželce Filipa II. Makedonského. Olympias byla kněžka dionýských mystérií a prý ráda „usínala s hady“. Tato část tedy nese erotický nádech, ovšem v geometrickém zpracování. Exaktně přesně narýsované tvary neumožňují citové hodnocení, ale dovolují dívat se na erotiku novým, zajímavým, až vědeckým způsobem. Intimita diváka tak není narušena a ten proto může nerušeně a v poklidu hledat a rozpoznávat jednotlivé tvary.

Silnější přežijí
Poslední část výstavy vyobrazuje podstatu a původ života. Je nazvána Evoluce a obrací se k principům evolučních algoritmů, potravinového řetězce a darwinovské teorie. Vzniká tu svět, který je podobný tomu, co známe ze zkoumání buněčných organismů v elektronových mikroskopech. Jednotlivé tvary a buňky se vzájemně pohlcují, propichují, proplouvají skrz sebe a najednou zjišťujete, že na kresbě před vámi se odehrává boj na život a na smrt. Přežije jen ten silnější. Ale to je kdo? Jsme to my? Nebo existuje někdo silnější? Nezahubíme však dřív sami sebe navzájem, než přijde onen silnější? Tato sekce výstavy přináší plno otázek, a to jak o našem původu, tak i o naší budoucnosti. A takovou příležitost byste si rozhodně neměli nechat ujít! Slovy totiž nelze vyjádřit to, co samotným dílem. V díle se odehrává vše naráz. V jediném okamžiku. Zároveň do tohoto okamžiku můžeme vložit celou časovou linii a jedním pohledem se tak dívat do minulosti i budoucnosti a přitom tento moment prožít v současnosti. Slova jsou ve srovnání s tím těžkopádná, zdlouhavá a nepřesná. Někdy dílo slovy ani popsat nelze, protože taková slova neznáme a nevystihla by jeho pravou podstatu. Jindy by jeho rozbory mohly zabrat tisíce stran stále nových a nových pohledů a interpretací. Každý ho totiž vnímá odlišným způsobem. Vidí v něm i kousek sebe, vlastního nitra, které se realizuje prostřednictvím nevědomých procesů v naší hlavě. Ve výsledku nabývá dílo hodnoty podle toho, kolik v něm můžeme spatřit intepretací, aniž ztratilo svoji podstatu samo o sobě. Další interpretace jsou tedy na vás. Protože dílo bez diváka umírá. ∞


Pavel Opočenský: nUcleUs
Galerie Villa Pellé (Pelléova 10, Praha 6)
12. 10.—12. 11. (komentovaná prohlídka s autorem so 11. 11. 18:00)


autorka: Barbora Vágnerová