S nastupujícím jarem jsme se dočkali i jistého odlehčení v rámci výtvarného umění na výstavě Jiřího Straky ve Špálovce. Jeho „Tušová staveniště“ nejsou jen vyznáním o tradiční technice malby v odstínech černé a bílé, ale především demonstrací přístupu malíře k pozorování věcí a okolí kolem sebe.

Jiří Straka je původem Čech, ale pracuje i přemýšlí někde mezi Prahou a Pekingem. V jeho tvorbě se potkává jak oddanost čínské tušové malbě a láska k ní, tak evropské kořeny. K čínské malbě se dostal přes studium sinologie na filosofické fakultě UK. Následně absolvoval studijní pobyt na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu. V současné době Straka působí jako externí pedagog na Centrální čínské akademii výtvarných umění. Umění tušové malby je velmi tradiční technika, která drží lehce v zajetí jak okruhy zobrazovaných témat, tak i způsoby práce se štětcem i médiem samotným. A v tomto je právě Strakův přístup jedinečný a ve své podstatě neklasický. Pro tradiční čínskou tušovou malbu není zásadní jen styl práce se štětcem a jeho kontakt s podkladem, kdy každý tah má svůj přesný začátek a konec. Jsou to také samotné pohyby tvůrce / malíře, který tvoří z aktu malby až jakýsi rituál. Vše má své dané principy a skrytou harmonii. Evropou vychovaný Straka spíše barvu natírá a vrství na podklad, a tak se mu daří vymanit se z plošnosti této techniky a přesouvá se hlouběji do objemů. Díky tomu si může dovolit větší volnost ve výběru témat. I když v dílech autora najdeme spoustu tradičních témat od krajinomaleb přes zvířecí motivy až po aplikace na porcelán, „Tušová staveniště“ ve Špálově galerii jsou již krokem mimo tuto hlavní linii.


Detail místo kvantity
Téma staveniště na okraji Pekingu je pro našince jistě lákavé samo o sobě. To je zapříčiněno přinejmenším určitým tušeným megalomanstvím, které se zrcadlí snad v každém kousku čínské produkce. Straka na toto téma již nepohlíží vykulenýma očima Evropana, ale jako obyvatel Číny dostatečně nasáklý zdejší atmosférou. Sleduje drobné detaily místo kvantity, zároveň konkrétní jednotlivosti vytrhává z jejich kontextu a tím jim propůjčuje určitou mystičnost. Vedle toho tím otevírá prostor pro imaginaci a vede diváka k tušené logice staveniště samotného. Malíř se uchyluje do jistého pozorovacího teritoria a tím nastavuje zcela nový vztah mezi zobrazovaným subjektem a světem okolo. Nejde tedy především o výstavbu průmyslové povahy, ale o výstavbu nového přístupu k pozorování věcí. Prostor pro imaginaci je ještě zesílen bílým pozadím obrazů, což umocňuje pocit vytržení z kontextu. Tím dochází k jisté idealizaci. Jako motivy jednotlivých obrazů slouží naprosto banální předměty od svazku ocele přes míchačku až po ocelovou trubku a třešničkou na dortu je rozjetá vysušená žába či žížala v nadživotní velikosti. Tím se zase trochu uzavírá kruh a Straka se přibližuje trochu více tradici. Pro ještě názornější pochopení a vcítění do situace poblíž Pekingu je v galerii instalována videoprojekce, kde návštěvník může sledovat malíře přímo v akci. Z výrazu tvůrce na záznamu je možné odpozorovat jak detailní koncentraci, tak i zřejmý nadhled nad situací. Proces i výsledek jsou skvělým mezinárodním mixem v oblasti výtvarného umění. Ve Špálově galerii tedy nenacházíme jen lehkost tušové malby, ale zároveň prostor pro zamyšlení nad každodenními detaily. ∞


Jiří Straka: Tušová staveniště
Galerie Václava Špály (Národní 30, Praha 1)
6. 3.—24. 4.