Galerie Školská 28 nedávno pořádala výstavu s názvem Rezervace Československo. Díky výstavě lidem vstoupil do povědomí pojem českých euroindiánů, anebo si díky ní mohli rozšířit své vědomosti o této subkultuře. Mnohým ale při konfrontaci s výstavou musely vyvstat otázky: Jaký má smysl kopírovat indiánskou kulturu s jejími rituály na území dnešní České republiky a čím indiáni některé lidi tolik fascinují, že se je snaží napodobit, ne-li se s nimi ztotožnit?

Romantismus změnil celý pohled na indiána jako takového, a namísto aby se na něj pohlíželo s despektem, začali na něj lidé nahlížet jako na „ušlechtilého a moudrého divocha“. Skauting, Liga lesní moudrosti a tramping měly také vliv na počáteční zájem Čechů o původní severoamerické obyvatele, jelikož podněcovaly vztah k přírodě a rovněž se často inspirovaly ve svých aktivitách indiány samotnými. Zakládají se skupinky zajímající se o tyto domorodce a v osmdesátých letech vzniká kmen Bílý Wampum, jenž po dlouhou dobu udával směr euroindiánskému hnutí až do roku 1995, kdy se rozpadl. Po revoluci a pádu komunismu začalo fungovat občanské sdružení Indian Corral Westerners International, které sjednocuje lidi se zájmem o kulturu severoamerických indiánů. Spolek mimo jiné také organizuje letní a zimní tábory, taneční slavnosti powwow, workshopy, přednášky apod. Čeští euroindiáni se na svých táborech snaží imitovat původní obyvatele Ameriky a jejich styl života, tak jak žili před rokem 1890, kdy kultura prérijních indiánů nejvíce vzkvétala.

Zájem o indiánské kultury má ale mnoho tváří – někteří lidé jsou fascinováni výrobou a řemeslem, jiní mají hluboké znalosti a zájem o jejich historii nebo tanec a zpěv, další se zabývají spíše současnými problémy, jimž domorodci čelí. Mezi euroindiány jsou i tací, kteří nejezdí na tábory, ale věří v hodnoty těchto obyvatel a vyznávají jejich duchovno.

Obecně u českých hobistů platí, že kladou důraz na výrobu co nejvěrnějších replik oblečení, mokasín a jiného indiánského vybavení původními postupy za použití autentických materiálů a dobových nástrojů. Nezajímají se však pouze o materiální kulturu, ale i o tu spirituální a sociální. Jeden z nejvýznamnějších rituálů probíhá v potní chýši, kde se jeho účastníci snaží o očistu těla i ducha. Při něm se i v České republice zpívají písně v lakotštině, jednom z indiánských jazyků. V půlkruhové konstrukci z prutů, jež je pokryta dekami anebo kožešinami, se pořádá obřad, při němž se do jámy vyhloubené v zemi pokládají rozžhavené kameny, které se následně polévají vodou, již určení pomocníci během obřadu přináší.

Na svých shromážděních lidé, kteří se zajímají o indiánskou kulturu, pořádají ale například i závody, hry či slavnosti po vzoru původních severoamerických obyvatel. Z videí zhlédnutých v galerijním prostoru Školská bylo zjevné, že na táborech panuje silná atmosféra. Lze si snadno představit, jak se účastníci těchto táborů nachází v jiném časoprostoru.

Rekonstrukce indiánského života je natolik povedená, že roku 1992 bylo jejich táboření dokumentováno kanadským filmovým štábem. Výrobky českých hobistů mají na trhu pro jedince stejného zaměření své podstatné místo a díky tomu, jak jsou zdařilé, je dokonce můžeme najít i v různých muzeích či výstavních síních.

Mnozí nahlíží na přivlastňování si cizí kultury ne zrovna kladně. Němečtí hobisté za to byli v minulosti dokonce kritizováni samotnými indiány. Kdyby si v Číně skupinka nadšenců začala hrát na Čechy z 19. století, připadalo by nám to zřejmě groteskní, neboť by se nám naše kultura reprodukovaná v rámci naprosto odlišného kontextu na jiném světadíle zdála velmi nepřirozená a pravděpodobně bychom si připadali ublíženě. Pokud jsou pro indiány jejich rituály posvátné, lze pochopit, že pro mnohé z nich není pohodlné vidět je rekonstruované v pro ně jiném světě. Kdyby si naši hypotetičtí čínští hobisté užívali rekonstruování tradičních českých rituálů – jež jsou součástí například velikonočních tradic – pro zábavu anebo třeba i z hlubokého zájmu, mohlo by nás to dost možná urazit.

Česká euroindiánská komunita si nicméně od kultury severoamerických indiánů pouze nebere, ale mnohdy se jim snaží něco vrátit zpět. Díky svým dovednostem a znalostem původních technik a materiálů jsou někteří její členové schopni restaurovat originály pro muzea či sběratele. Někdo se například i aktivně snaží zachránit lakotštinu jako jazyk. V Česku se také kupříkladu pořádala petice za práva domorodců, která nový kanadský zákoník omezuje. Příkladů je mnoho.

Tento fenomén má spoustu pozitivních atributů, jež zejména poukazují na to, jaké hodnoty z naší přítomné kultury chybí, což je také jeden z faktorů, který lidi motivuje k tomu, aby se o indiány začali zajímat. Prvotní motivací je jistě jejich silné pouto k přírodě, s níž dnes ztrácíme kontakt, a proto se lidé snaží napodobovat životní styl lovců a sběračů, kteří byli s přírodou sžiti. Mezi našimi tradičními rituály v dnešní době a jejich významem existuje velká propast, jelikož jsou spíš zvykem bez hlubokého významu. Důraz na rodinu a komunitu je upozaděn, do popředí je stavěn jednotlivec. Dnešní konzumní svět odvádí naši pozornost od toho podstatného, toho, co si člověk lépe uvědomí v jednodušším přirozeném prostředí. Člověk je také stále více závislý na produktech vytvořených společností, a tudíž se stává nesamostatným, tradiční staré postupy a řemesla zapomíná.

V tom všem indiánský hobismus nabízí jakési východisko, a snad tedy není negativní k této kultuře inklinovat a snažit se ji nějak oživit. Tím, že se čeští euroindiáni opravdu snaží klást důraz na autenticitu a stylovost při svém táboření a že svůj zájem berou velmi vážně, se svému vzoru vlastně s úctou klaní. Za jejich aktivitami není záměr uškodit. Mnozí z nich svým koníčkem žijí a do hloubi jej se vší vážností studují. Po mnoha letech praktikování „indianismu’’ s touto kulturou srostou do jednoho a jejich identita se potom i od jejich koníčku odvozuje. Do galerie Školská by velmi těžko přijel domorodec z Ameriky, aby udělal workshop pro děti a naučil je kupříkladu lukostřelbě či vytváření korálkových výšivek. Mladší generace indiánů kolikrát ví o své historii méně než naši čeští hobisté. Buďme jim proto vděční, že tento zájem mají a že se nám ho snaží nějak předávat. ∞


Výstava Rezervace Československo (když cizí pes močí na tvé týpí, nepřestávej kouřit) kurátorky Veroniky Resslové proběhla v komunikačním prostoru Školská 28 od 3. 7. do 24. 7.