Výstava Evy Koťátkové Otevření ryby (hodiny akvakultury) v Galerii Off/Format je sice, jak už bývá u autorky zvykem, na první pohled poněkud přehlcená, má však svůj řád a nabízí přímý zážitek mnohovýznamovosti.

Dokud vodu neokusíme alespoň po kotníky, o její teplotě za slunečného dne můžeme jen spekulovat. Od vstupu do předmětného příboje v Galerii Off/Format zaznívá z reproduktorů civilní hlas přednášející jakýsi instruktážní komentář, který však stejně nikdo neposlouchá. Rozhled po hladině je působivější než šum v pozadí. Návštěvník na břehu výstavy se ke koupeli bude muset rozhodnout sám.
U zdi odpočívá zmutovaná chobotnice s desítkami černých chapadel. Anebo je to neznámý hlavonožec z terapeutické dílny? Místy se povalují nůžky, výstřižky z časopisů, na stěnách visí pár drobných koláží a jedna obrovská, která vybízí k dokončení. Na stěně je také zavěšena obrovská červená deka s připnutými nástroji, pomůckami či fantazijními vystřihovánkami. Místo třásní jsou po okrajích našity provázky a popruhy, na jejichž konci jsou připevněny papírové proužky s citáty neobvyklých novinových titulků.

Chaos je přirozený
K této plošné instalaci patří i obdobně vyplněná vitrína a zvuková nahrávka pro jednoho posluchače. Ten zde může vyslechnout celý soubor žánrově hybridních textů: fragmenty divadelního scénáře, technické a scénické poznámky, synopse děje, metatextové komentáře autorského subjektu. Tématem textu je tak nejen příběh ženy v krabici, jež se odtud snaží uniknout a osvobodit se, ale i snaha vypravěčky najít cestu z labyrintu vlastní imaginace, z tvůrčí nejistoty, naléhavé hledání toho správného slova, gesta a obrazu. Tématem je i zkouška trpělivosti, nezdolné odvahy zorientovat se v entropii vlastního kreativního vidění světa.
V textu vyjmenovávané rekvizity, popisované scénické návrhy a fragmenty monologů si může divák-posluchač prohlédnout se vitríně nebo v dalších prostorách galerie. Zasvěcený posluchač rozezná ve stylu aluze na surreálnou poetiku autorů šedesátých let – Milana Nápravníka, Ivana Vyskočila, Josefa Hanzlíka nebo Ivana Wernische. Pro diváka může být toto polysémantické mnohohlasí, tato významová polyfonie úkrokem do chaosu. Entropie se tak jeví jako ústřední téma výstavy. Je to vhled do autorské obrazotvornosti. Pokud přistoupíme na to, že chaos je základním příznakem živé hmoty, symptomem živoucí společnosti, je autorčino téma zřetelně aktuální a blízké každému z nás. Kolikrát denně si někdy říkáme, zasaženi pracovním, osobním, kolektivním, sociálním chaosem „Jen se z toho nezbláznit!“?

Hledání řádu
Pokus o nalezení řádu, o nalezení alespoň relativně pevného bodu, je přáním a úsilím snad každého člověka. Umělci pak jsou tu od toho, aby na chvíli stabilizováni na pevném bodě relativizovali znova naši jistotu a nabourávali, dynamizovali naši stabilitu. Jen tak se dostaneme kupředu, jen tak utečeme permanentnímu rozkladu. Cestou do chaosu zachráníme sami sebe, cestou k chaosu kráčíme k přežití. Chaos je symptomem kreativity.
Podstatnou část výstavy představuje prostorová instalace složená ze školních židlí designovaných v šedesátých letech, různobarevných věder, kbelíků, umyvadel a škopíků, rozmístěných kolem kovového skeletu veleryby. Na židlích leží látkové kůže, které jako by rybky před chvílí svlékly a pohodily ledabyle před opěradlo. Také skelet připomínající dětskou prolézačku na hřišti je částečně zahalen rybím rubášem.

Scény a převleky
V životě nejednou používáme převleky, převlékáme či přebarvujeme kůže, odhazujeme kostýmy a hledáme nové role, objevujeme nové perspektivy. Je to vzrušující, zábavné, nebo nezbytné a sebezáchovné. Je to kreativní, objevitelské, hravé, nebo spasitelné. Eva Koťátková nás přenáší do fantazijní vodní říše, do převlékárny ryb, do šatny maškar. Kovové obruče rybího hrudníku, které tvoří jádro instalace rybí třídy či šatny, připomínají svým vzhledem oválnou klec. Drátěná klec byla u Evy Koťátkové v minulosti jako rekvizita nejednou využita. Rybí protagonistky ani lidské představitele možných her ovšem nevidíme. Lze si jen představovat, jaké role a jaké osudy žili. Možná se plácali někde na suchu, někde v bedně, někde na jevišti, někde v břichu velryby. Polštářek uvnitř skeletu a umyvadélko v ocase jako by byly pozůstatkem jejího zabydlování.
Možná však hráči a obyvatelé teprve připlují a jejich čas nadejde. Básník František Halas za války o zemřelém Jiřím Ortenovi napsal: „Až v katedrálách budou plouti ryby, tento básník vyvolán bude jménem.“ Možná není po potopě, třeba stojíme před ní. Představujeme si giottovské nestvůry i boschovské rybí obludy, vnímáme biblické aluze. V takové situaci klade umělkyně před diváka výzvu: nečekat, až nás velryba spolkne, navléknout rybí kostým a odplout do jiné dimenze. Třeba nahlédneme svět náš vezdejší z nějaké útěšnější stránky. Třeba to je onen směr z vlastní klece ven.

Eva Koťátková
Otevření ryby (hodiny akvakultury)
Galerie Off/Format (Gorkého 41, Brno)
23. 9.–3. 11. 2020

autor:
Zbyněk Fišer