Markéta Magidová je osobnost svým způsobem nespoutaná. Během své studijní cesty prošla hned několika ateliéry na různých školách, ale zároveň i nejedním oborem humanitním. Podobně není vyhraněná co do prostředku uměleckého vyjadřování – její tvorba se rozpíná od fotografie přes videoinstalace až po text či divadelní představení nebo performance.

Často pak výše zmíněná média nechává ve svém díle přímo prolínat. Je ovšem pravdou, že prvek, který by pro Magidovou byl do jisté míry vystihujícím a její činnost by spojoval, přeci jen možná označit lze. Snad by se jím dalo jmenovat podrobné zkoumání vlivů, které působí na lidské chování, a to zejména na společenské úrovni. Adresněji lze předmět zájmu české výtvarnice popsat jako střet osobního, jedinečného na jedné straně a úředního, oficiálního, formálního či typizovaného na straně druhé. A takový konflikt odhaluje Magidová i v místech, kde si jej běžně třeba ani neuvědomujeme.

Význačnou je v této souvislosti (ať již jde o propojování prostředků v jednom výstupu či obsah komentující vybrané charakteristiky společnosti) už například jedna z posledních prací – dílo Překlepy a přehmaty. Jde o videozáznam vycházející z performance v prostorách bývalých Elektrických podniků. V něm vystupovala tanečnice představující tři různorodé osobnosti ucházející se o zaměstnání. Jejich snažení je ve snímku doprovázeno přednesem e-mailové korespondence v podání vedoucího podniku. Dopisová výměna mezi ním a aspirantkami překypuje překlepy odkazujícími na tlak, jemuž je jedinec ve společnosti běžně vystavován. Podobně se situační nápor podepisuje i na stále krkolomnějších pohybech tanečnice. Celá situace ústí až do absurdního závěru, ve kterém končí jednotlivé postavy zcela opuštěny v prostorách prázdných chodeb a vysídlených kanceláří, ponechány napospas institucionálnímu molochovi.


Prkenný systém
Pro mladší epochu tvorby umělkyně je obecněji výstižná práce spojená s divadlem. I v této své mediální poloze mladá autorka využívá jemných narážek na struktury a pravidla, kterým uzpůsobujeme své chování a vyjadřování. Do „divadelního období“ autorky spadá například video Drž mi palce. Ve snímku nejprve Magidová ohraničuje prostřednictvím statického záběru gesta a pohyby tanečnice, které jsou odvozeny z běžného a docela původního lidského vyjadřování. Aktérčiny činnosti jsou potom převedeny do živelné taneční choreografie. V závěru se přenášíme na divadelní prkna, kde Magidová právě tyto mimoslovní pohyby klade do střetu s naplánovaností a uspořádaností scénáře klasického divadelního představení.

Markéta Magidová sahá nejen po příkladech čistě společenských, jako je například právě nadsázkou zvýrazněná realita pracovních pohovorů, ale také po ukázkách z oblasti technického světa. Za účasti polského básníka a performera Romana Boryczka dala Magidová dohromady výtvor Odeslané. Ve videozáznamu se poetická próza prolíná se vzpomínkovými a jinými výjevy mísícími původní a virtuální realitu. Hranice jsou postupným způsobem důmyslně stírány, až je nakonec téměř nepoznatelné, co je skutečné a co domnělé, ani co je přítomnost a co minulost. Důraz je kladen také na pohyby herce, jejich skutečná podoba je prostřednictvím střihu a úprav podvratně zkreslena.

Otázkou původnosti a okruhem problémů s ní spojenými se Magidová pro změnu zabývá v zajímavé práci Literární zážitek č. 2. Video se skládá ze dvou příběhů. První je vyprávěn bezprostředně postarším člověkem, jenž obsah skutečně zažil a reálně se na něj rozpomínal. Druhé vyprávění je prostým napodobováním příběhu prvého v podání samotné výtvarnice. Interesantní prvek představuje gestikulace, v kopírované verzi naplno vynikne prázdnost její nepůvodnosti.

Překládané zážitky
Zájmy Markéty Magidové velmi dobře odráží také přemítání nad jazykem jakožto zásadním médiem lidské komunikace. I při práci s tímto nástrojem informační výměny zkoumá česká umělkyně hlubší souvislosti s ním spjaté. Uvědomuje si podstatu jazyka, kterou je jakýsi kódovaný systém, mřížka, skrze kterou se vyjadřujeme. S fenoménem jazyka pracuje autorka v díle Domácí slovník, jenž je souborem hesel, jejichž vznik je podmíněný důvěrným prostředím blízkého rodinného kruhu. Řeč je tedy o jakémsi velmi určitém nářečí, které je logicky srozumitelné opět jen velmi nepočetnému množství navzájem propojených jedinců. Magidová tak dala vzniknout jakémusi rodinnému albu slov.

Autorka citlivě poukazuje na problematiku lidské komunikace také v knize Překlad. Titul je souborem povídek, ve které překlad ve svých všemožných variacích hraje stěžejní roli. Publikace se dotýká také lehké absurdity vědeckého vyjadřování, které tu je záměrně nadsazeno do takřka neporozumitelných poloh.

Psanému textu se Magidová věnuje rovněž na teoretické úrovni, mimo jiné je editorkou sborníku studií a děl konceptuální literatury zaměřeného na oblast střední a východní Evropy pojmenovaného Třídit slova.

Co je a co není dáno
Přehodnocováním pro umělkyni sporných schémat se Magidová zabývala v rámci výstavy Tertium non datur. Název odkazuje na výrok z logiky „Třetí není dáno“. Jde tedy o vyloučení jiné možnosti než černé nebo bílé. Umělkyně vytvořila soubor děl, která, ať již přímo či docela skrytě, odkazovala na přítomnost třetí strany a jejichž charakter se tak vymykal pouze dvojčlennému náčrtu. Samotné vystavované objekty tak odkazovaly na novější myšlenkové sklony kritičtějšího náhledu na svět – bez prostého podléhání jednoduchým vzorcům.

Markéta Magidová se ve svém rozmanitém díle přemýšlivou cestou dotýká věčného tématu – svobody. Je současná, má bohaté humanitní zázemí a z těchto vlastností může při své umělecké činnosti těžit. Pomocí svého umění, obsahujícího jemnou ironii, místy i grotesknost, nám ukazuje, že spousta věcí může být ve skutečnosti složitější a hlubší, než při běžném náhledu působí. ∞