Jeho různorodé a pozoruhodné dílo čítá tisíce kreseb a grafik i stovky obrazů. Tvořil je neúnavně během druhé půlky 20. století, od 60. let, kdy poprvé vstoupil na českou uměleckou scénu. Jiří Anderle, malíř, grafik, oblíbený vypravěč a poeta v jednom shrnuje svou dosavadní tvorbu na výstavě Panoptikum.

Výstavní prostory Obecního domu v Praze zaplnily obrazy a grafiky jednoho z předních českých umělců Jiřího Anderleho (* 1936). Tato retrospektivní výstava byla připravena k umělcovu významnému životnímu jubileu – k 80. narozeninám. Mapuje tvorbu, která vznikala během posledních padesáti let. A že je opravdu z čeho vybírat, jelikož malíř neúnavně tvoří po celý život. Začal již v raném dětství, kdy ve svých kresbách studoval a zachycoval vše kolem sebe. Procestoval také svět jako profesionální herec s Černým divadlem. Nedlouho po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze se stal asistentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Zdeňka Sklenáře a Jiřího Trnky. V té době byl už součástí tehdejší umělecké scény. Významného mezinárodního uznání se mu dostalo během začátku 80. let, kdy mohl vystavovat v centrální expozici Benátského bienále svůj cyklus Iluze a realita. Celý život neúnavně tvoří a pracuje. Zároveň je Jiří Anderle také oblíbeným vypravěčem. V Českém rozhlasu vysílal přes dvacet let populární pořad Láska za láskou, v němž velmi srdečně vzpomínal na svůj rodný Pavlíkov. Ve vyprávění se vrací do svého dětství a osobitě a poutavě popisuje dobu, ve které vyrůstal. Získal si srdce posluchačů všech věkových kategorií, napříč generacemi. A nejen on. V pořadu se objevuje i mistrův oblíbený papoušek. Retrospektivní výstava v Obecním domě všechny tyto milníky zachycuje a vypráví autorovu životní cestu skrz malířský štětec a sílu kresby, představivosti a grotesknosti.

Celoživotní dílo Jiřího Anderleho se rozprostírá ve dvou hlavních výstavních sálech Obecního domu. Jsou tu zastoupeny rané práce, v nichž pracoval s malířskou hmotou. Snažil se zachytit proces proměny bytostí a různých organických prvků. Z této změti masy pak porůznu vyčnívají figurální motivy, které jsou mistrně ztvárněny technikou suché jehly, v které mimochodem Anderle patří mezi absolutní světovou špičku. Sedmdesátá léta nám zase přiblíží mnohočetné grafické tisky, znázorňující například apokalyptický příběh zániku lidstva nebo experimenty s bílými sádrovými odlitky. Z tvorby osmdesátých let může divák prozkoumat třeba plátno Apokalyptická genetika, které má na plochu více než devět metrů čtverečních. Je na něm ztvárněno přes sto portrétů různě zmutovaných obličejů, které můžeme chápat jako paralelu k tehdejšímu komunistickému režimu. Dílo zkoumá schopnosti člověka dopracovat se k zániku.

Od 90. let se grafice Jiří Anderle věnoval jen okrajově. Nejvíce úsilí vkládal do malování obrazů. Za téma si volil třeba divadelníky, hudebníky, masky a bubeníky. V groteskních gestech a tancích ukazují figury proměnlivost lidské existence. V jeho malbách se začala projevovat expresivita a ta stála v kontrastu s nostalgií obrazů zaměřených na zamýšlení se nad pokrokem lidstva. Po roce 2000 se jeho perfektní realistická kresba a linie přesunula do abstraktní fáze. Při pohledu na cyklus Nostalgie konce začne naše představivost pracovat na plné obrátky. Na výstavě jsou k vidění i ta nejčerstvější díla, která vznikla během posledních dvou let. Expresivní a poměrně rozsáhlý cyklus pláten s názvem Panoptikum, jenž pojmenoval i celou výstavu, ukazuje celou škálu zvláštních lidských existencí. Divák na nich spatří podivuhodně zdeformované tváře s různými anomáliemi. Některé hledí upřeně svými několika páry očí, jiné se ztrácí ve změti vrásek a požírají se navzájem. A jelikož se říká, že největší panoptikum je zejména v politice, můžeme si zkusit uhádnout, koho z politiků si vzal pan Anderle na mušku.

Výstava Panoptikum je již v plném proudu a mezi návštěvníky je velmi oblíbená. Je tedy až politováníhodné, že v Národní galerii není Jiří Anderle zastoupen ani jedinou grafikou či kresbou. Ačkoliv je jeho tvorba napříč generacemi velmi oblíbená a kritikou dobře hodnocena. Přitom ve světových muzeích je o něj vždy velký zájem. Jeho grafiky můžeme vidět například i v Metropolitním muzeu v New Yorku nebo v pařížském Centre Pompidou. „Předtím jsem nebyl na seznamu umělců schválených režimem a později další ředitelé Národní galerie buď moje dílo ignorovali, nebo vysloveně nenáviděli. Ale Amerika to vidí z nadhledu, v kontextu doby. Nezajímá tam nikoho, jestli jsem oblíbený u kritiky nebo kunsthistoriků. Berou to s kontextem a odstupem,“ tvrdí a hlavu si z toho vůbec nedělá. „Je to k pousmání. Musíme si uvědomit, že malíř má během svého života velmi malou šanci dozvědět se, jaké dílo vytvořil. Až padesát let od smrti malíře se teprve ukáže, až opadnou veškeré módní trendy, jaký kus díla během života umělec vytvořil,“ říká s úsměvem. Podle něj se až časem ukáže, co zůstane v lidské paměti a na co se zapomene.

Výstavu Panoptikum s tvorbou neobyčejného grafika a malíře Jiřího Anderle můžete navštívit až do poloviny ledna 2017. Jistě to bude jedinečný zážitek. Dlouhou dobu zas pak nebudeme mít možnost spatřit tolik zásadních děl české, světově uznávané grafiky pohromadě a v takovém rozsahu. V průběhu trvání výstavy se navíc naskytne i několik příležitostí setkat se s umělcem osobně na speciálních komentovaných prohlídkách. Kdo se zúčastní, sám bude mít možnost poznat uhrančivou osobnost umělce, baviče a vypravěče v jednom. ∞


Jiří Anderle – Panoptikum
Obecní dům (náměstí Republiky 5, Praha 1)
15. 9.—17. 1. • 170 / 85 Kč


Rozhovor s Jiřím Anderle

Vaše retrospektivní výstava Panoptikum v Obecním domě je v plném proudu, jste s výsledkem spokojený?
Jsem moc spokojený, protože kurátor Richard Drury zná můj pracovní program dokonale, sleduje ho přes dvacet let. Vyznění celé výstavy je podle mého názoru skvělé, zejména tím, že se soustředí na špičky špiček ledovce. Jsou tam ty nejdůležitější práce za celou dobu mojí tvorby. Výstava je vzdušná a respektuje secesní architekturu Obecního domu.

Jak dlouho jste se na tuto monumentální retrospektivní výstavu připravoval?
Připravoval jsem se asi rok. Ale kurátorovi jsem dal naprostou volnost. Do Obecního domu jsem dovezl jednou tolik exponátů a Richard si vybral přesně polovinu. Bylo tedy z čeho vybírat. Jak známo, v tom jsem se opět utvrdil, výtvarník a umělec je ten nejhorší kritik. Ten se málokdy v díle vyzná. Každou práci bere jako svoje dítě a buď miluje všechno, nebo nic. S uměním je to stejné, jako když se přivádí dítě na svět: je to milování. Obrovský přetlak pocitu lásky, když chcete něco namalovat. Ten zážeh inspirace, který ve vás vyvolá ten či onen námět.

Zajímá Vás názor kritiky?
No jistě, zajímá. Já si ho rád přečtu, ale jsem si vědom toho, že kritik může napsat cokoliv. Je na autorovi, jak to vezme. Nakonec jsem se přesvědčil, že i velmi negativní kritika, nactiutrhačná kritika, která o mě například kdysi vyšla v Revolver revue, může být v podstatě nesmírně pozitivní. Protože vyvolala takovou vlnu nevole od kunsthistoriků, kteří mě měli rádi, že říkali: „Tomu musíme čelit,“ a udělali mi následně výstavu v Císařské konírně Pražského hradu. Ono je všechno v pořádku, dobrá kritika nebo špatná, stejně se do těch novin druhý den zabalí mrkev.

Zajímáte se o současné umění? Máte nějaké oblíbence?
Mě zajímá všechno. Ale například včera jsem potkal hyperrealistického malíře Jana Mikulku. Vytváří pozoruhodné dílo a sám je také senzační člověk. V tvorbě jako hyperrealista vchází do oblasti, kam objektiv fotoaparátu nemůže. A to je velmi těžký úkol. Nebo mě zaujal Hynek Martinec. Také realista. Je to pro mě tak fascinující, že jde v malbě až za fotografii. Je to ďábelská dimenze, a tím právě boří banalitu fotografie. To mě zajímá. Před deseti lety jsem společně s Nadací Milady a Jiřího Anderlových mladým malířům dělal výstavy. Ještě v Pelléově vile v Dejvicích, kde jsem měl dřív dlouho galerii.

Vaší tvorbou Vás provází již mnoho let Váš papoušek, mluví Vám hodně do práce?
Je to tak dojemný, jak mě jeho očičko sleduje a připomíná korálek. Dvacet čtyři hodin denně mě pozoruje. Je to úžasný kamarád. Existuje jedna malá grafika, na které je vyobrazený.

Při tvorbě posloucháte mluvené slovo nebo hudbu. Co v poslední době zaujalo Vaše ucho?
Já se v poslední době nořím čím dál tím hlouběji do Schuberta. S tímto géniem jsem se dokonce i jednou setkal. Bylo to v Edinburghu v roce 1962, i když jen na chvíli. Při něm momentálně tvořím.

Kde nejraději čerpáte inspiraci?
Všude kolem sebe. Vše mi přijde tak nádherné. Mám teď celý den pro sebe. Vždyť je to gigantické bohatství, ten čas. A naše doba je tak zázračná. Na jedné straně úplně blbá, ale na druhé úžasná a krásná. Protože žijeme v převrtané technické proměně. Sám se divím, že jsem se této doby dožil. Kolikrát jsem byl operován, měl jsem těžké havárie na motocyklu, kdy jsem měl byt dávno mrtvý. Ale jsem tu pořád. Je to všechno prostě tajemný fátum, který zařizuje vše tak, jak to má být. Já, jako osmdesátiletý pán, už nic než čas nechci. Nechci úspěch, protože ve slově úspěch je zakomponován spěch. Vím, že minulost je známá, přítomnost v podstatě neexistuje a budoucnost každého děsí, protože lidský život nemá happy end.

Co plánujete do budoucna po Vaší velké retrospektivní výstavě?
Dobrá otázka. Výstava Panoptikum je pro mě zlomová. Celkem jsem zažil v životě tři zlomy. První, když jsem mohl vystavovat v Centrální expozici Benátského bienále. Druhý, když jsem v expozici Metropolitního muzea v New Yorku viděl svoje práce mezi nejslavnějšími grafikami. A třetí zlom nastává teď, když si uvědomuji, že musím začít spirálu svého vývoje od začátku. Převrátit vše do bodu nula, jako když mi bylo 15 a začal jsem kreslit. Mám tedy naprosto jasný cíl. Potřebuji hlavně čas, abych to co mám v hlavě mohl hodit na papír. Zase jsem si teď koupil grafická rydla a začínám od začátku. ∞