Rozhovor se sběratelem a mecenášem Zdeňkem Rýznerem poodkrývá jeho vztah k umění i to, jak vnímá poselství zóny pro umění 8smička v Humpolci. Dotýkáme se i toho, zda vnímá sběratelství jako investici nebo je to pro něj čistá radost. Povídáme si třeba i o tom, jak staví svoji sbírku a proč tak rád navštěvuje umělce v jejich ateliérech. A jestli opravdu potřebujete sta tisíce k tomu, abyste si mohli koupit dobré umění.


Zdeňku, vy jste teď v umělecké sféře znám především jako sběratel umění a mecenáš humpolecké zóny pro umění 8smička. Kde se vlastně vzala vaše láska k umění? Vedli vás k němu rodiče nebo to spíše bylo dílo náhody?
Musím se přiznat, že mě samotného by to také zajímalo. A priori od rodičů to určitě není, spíše se tam kloubí dva důležité faktory. Tím prvním je, že už od dětství jsem byl velký knihomol a druhým, že moje teta byla učitelka výtvarné výchovy tady na místní škole. V druhé půlce šedesátých let studovala v Jihlavě „pajdák“ a v té době byla jihlavská Oblastní galerie Vysočiny jednou z těch progresivnějších galerií. Pravidelně navštěvovala jejich výstavy a často si kupovala mnoho uměleckých knížek, katalogů i monografií. Takže měla velmi dobře zásobenou knihovnu knížkami o umění. A já jsem někdy ve svých 13 letech přečetl všechno, co se doma dalo a místo toho, abych se vydal do místní knihovny, tak jsem se přesunul do té tetiné. A tam jsem to všechno prolistoval, něco přečetl, něco ne. Takže vlastně díky lásce ke čtení jsem se dostal k umění.

Zdeněk Rýzner (* 1974)
je podnikatel a spolumajitel firmy Hranipex, která se od počátku 90. let zaměřuje na výrobu a prodej nábytkářských hran. V dubnu 2018 spolu se svojí manželkou Bárou iniciovali projekt konverze textilky na kulturní centrum – zónu pro umění 8smička. Tento mecenášský počin je vyústěním jeho mnohaleté lásky k umění a sběratelství. Zdeněk Rýzner žije s manželkou a třemi dcerami v Humpolci.



A kdy jste tenhle zájem začal sám aktivně podporovat?
Asi v roce 1997. Tehdy jsem koupil halu pro podnikání v úplně dezolátním stavu, jde o budovu, ve které dnes sídlí 8smička. A k ní jsem jako návdavek dostal secesní vilu přímo naproti. A tehdy jsem přizval svého bratra, aby mi řekl, jestli má vůbec smysl tu vilu opravovat, nebo je úplně na odpis. Prošel jí a řekl mi, že se opravit dá. Tak jsem do toho šel, zrekonstruoval jí a udělal jsem si tam byt. A když jsem se nastěhoval, tak jsem si řekl, že tam chci mít obraz. Spojil jsem se tedy s jednou jihlavskou galeristkou, která v té době zastupovala strašně zajímavého umělce, mlaďocha, Wiesnera. A ty jeho věci byly hodně expresivní a ponuré. Jel jsem se společně s mámou na ty jeho obrazy podívat, protože i jí se strašně líbily. Koupil jsem si tenkrát Kristovo embryo a matka si koupila Polykače světla. A to byl můj první obraz, a pak už to bylo víceméně samovolné. Začal jsem chodit víc na výstavy, kupovat si sám monografie a dívat se na současníky. Ale v té době jsem neměl tolik času ani tolik peněz, abych pravidelně nakupoval. Ale s každým dalším rokem, nebo možná spíš s pětiletkou, kdy jsem viděl, že všechno nemusím už investovat jen do firmy, tak jsem najednou začal utrácet za umění. A stal se z toho jak koníček, tak pak vlastně i droga. Protože začnete objevovat spoustu neznámých autorů, zapomenutých – nebo zapomenutých pro vás. Pak objevujete známé autory, kteří jsou ale samozřejmě strašně drazí. A to vás trýzní, protože byste je chtěl mít ve své sbírce. No a pak už se v tom vezete a není cesty zpět. A k tomu potkáte v roce 2012 ženu, která má k umění taky blízko a už to jen graduje, a pak najednou cvak a je tady 8smička, protože najednou máte chuť se o své umělecké zážitky dělit s lidmi a samozřejmě i s dětmi, proto máme v 8smičce i vzdělávací a další programy pro děti. A říkáš si, že by bylo fajn, kdyby to vydrželo dvacet, třicet let a dívat se na to, jak to ovlivnilo generaci těch dětí, které s 8smičkou vyrostou. Třeba je to ovlivní stejně jako mě tehdy ovlivnily ty knížky. Kruh by se tak uzavřel.
Když vás tak poslouchám, mám dojem, že pro vás je umění a sběratelství opravdu velká vášeň. Nikdy jste nad tím ale nepřemýšlel z toho byznysového hlediska? Protože dnes se tak traduje, že investice do umění se vyplatí, jelikož hodnota díla půjde vždy už pouze nahoru.

Upřímně nevěřím tomu, že existuje někdo, kdo téhle větě věří. Jediní lidé, kteří tuhle větu říkají, jsou obchodníci s uměním, kteří potřebují prodat a k tomu musí mít nějaké argumenty. Kdyby to přece tak bylo, tak banky nebo největší investiční fondy neinvestují do ničeho jiného a kupují jenom umění. Neexistuje produkt, který nikdy nepůjde dolů. Takže v tomhle směru moc nevěřím na sběratele, kteří kupují obrazy jako investici. Protože ve valné většině si kupujete současníky, u nich ta hodnota půjde nahoru možná za třicet nebo padesát let, jestli vůbec. A řekněme si narovinu, kolik bylo současníků na začátku 20. století a kolik z nich dneska opravdu něco stojí. Tehdy to bylo třeba tisíc jmen, dneska by člověk spočítal na prstech dvou nebo třech rukou, kdo má nějakou hodnotu. Takže je to spíš trochu jako vyhrát sportku – a to ještě ne pro vás, ale spíš pro vaše děti. A pro ně to vždycky bude výhra, protože do toho neinvestovali ani korunu. Možná pro ně tedy ta věta platí, ale nevěřím, že ještě pro někoho jiného.

Stavíte svoji sbírku nějak systematicky? Dáváte jí nějaký určitý směr?
Ne. Stavíme ji společně s manželkou tak, že kupujeme, co se nám dvěma líbí.

Opravdu nemáte žádnou vyhraněnou oblast zájmu? Ani se nesoustředíte vyloženě na české umělce?
Tak to asi jedině, protože de facto máme z 99 procent české autory, ale jinak bych se v tom vůbec nesnažil hledat něco víc. Prostě objevíme autora, líbí se nám a chceme ho. Máme i několik slovenských autorů, třeba i současníka Rastislava Naďa, za kterým jsme se vydali do Žiaru nad Hronom nebo jako on říká „Žal nad Hrobom“. Koupili jsme si od něj asi třicet obrazů a on tomu vůbec nemohl věřit a za každý obraz, který jsme si vybrali, si dal štamprli, takže si asi dokážete představit, jak po těch dvou hodinách vypadal. A my jsme si řekli, že mu tady ty peníze v tomhle stavu nemůže nechat, protože jsme se báli, že je ztratí nebo prohýří. Tak jsme přišli druhý den a on byl hrozně skleslý a říká, že ty peníze asi všechny propil. Tak jsme ho uklidnili a peníze mu předali. Ale zpátky k otázce, nehledáme propojení, souvislosti, to je spíš na kunshistoricích. Když teď přijdete k nám domů, tak uvidíte nejnovější obrazy Vladimíra Vély. A my jsme šťastni, že tam jsou a že je Véla s námi v obýváku. A za čas tam může být zase někdo jiný.

Když se teď bavíme o výstavách, tak jak se vy díváte na financování umění v Česku obecně? Protože poslední dobou se tahle diskuze znovu rozhořela. A to díky otevření Telegraphu, kdy se začalo řešit spojení umění a soukromé sféry a taky díky koronavirové krizi, kdy se ukázalo, že kulturní sektor obecně je dlouhodobě podfinancovaný.
Myslím, že s tím financování máme u nás ještě rezervy, ale pomalu ale jistě ten Západ doháníme. Zároveň se v téhle oblasti necítím úplně jako ten nejpovolanější. Ale pravda je, že když někdo, a v téhle souvislosti se bavíme o Robertu Runtákovi, podniká v rámci pravidel a zákonů České republiky, vydělává legálně peníze, tak si s nimi potom může dělat, co chce. A jestli se rozhodne, že za ně bude ve velkém kupovat umění, tak bych řekl, že všichni umělci by mohli být spíš rádi. Notabene když takový člověk otevírá uměleckou instituci, půjčuje všechna díla, která cestují různě po světě, vydává knížky a další. Můžeme si říkat, jestli se nám jeho podnikání líbí nebo ne, jestli bychom ho chtěli dělat nebo ne, ale když pak vidím, co s těmi penězi dělá, tak mi to přijde úžasné. Kéž by tady bylo dalších sto takových sběratelů, najednou by pak dostalo uplatnění mnohem víc umělců. Samozřejmě to potom neznamená, že kvalita bude v té kvantitě násobena, ale určitě se najde několik diamantů, které za sto let budou lidé obdivovat a říkat si wow, počátek 21. století to byla opravdu doba hojnosti v České republice. Myslím, že čím víc lidí si najde cestu k umění a bude ho kupovat, tím víc to bude fajn.

Je ale spousta lidí, kteří by rádi kupovali umění, ale je to mimo jejich finanční možnosti, jak se díváte na tohle?
Doporučoval bych každému občanovi České republiky, možná i celého světa, běžte si koupit originální grafiku – monotyp nebo jeden z pěti či deseti od současného umělce. Určitě vám to udělá radost a bude vás provázet celý život. Navíc nemusí stát sta tisíce, dokonce ani deseti tisíce. Já miluju grafiky, byly to taky jedny z prvních věcí, které jsem si kupoval. Miluju třeba Jiřího Johna, když se dneska koukám na ty malé grafické listy, které jsem si koupil před dvaceti lety za 5000 Kč, tak jsou to věci, které mě doprovázejí a doprovázet budou. Jsou úžasné a nápadité. Tohle bych proto každému doporučil, kupte si to, kupte si originál. Je to daleko lepší. než si jít do obchoďáku pro natištěné tulipány nebo kopii Picassa v Ikee. To má doma milion lidí, ještě je to často dražší než právě třeba ten monotyp od současníka.

Vy máte teď v rámci 8smičky možnost být u toho, jak výstavy vznikají. Je něco z toho zákulisí, co vás překvapilo? Čemu byste předtím třeba nepřikládal takovou váhu?
Vlastně mě toho úplně moc nepřekvapilo, ale je pravda, že jsem nikdy asi tolik nedocenil práci architekta. Je fascinující, jak dokáže výstavu našlápnout, nebo z ní naopak nedokáže dostat maximum. Ale obecně jsem v tomhle směru rád, když to všechno zaklapne. Je super, když všechny články, které se na výstavě podílejí, zaklapnou a všechno funguje tak, jak má, to je potom radost pohledět. To pak ocení i návštěvník.

My už jsem několikrát nepřímo mluvili o 8smičce, ale dokážete si vzpomenout ještě na tu prvotní myšlenku, kdy jste si řekl, že by nebylo od věci mít vlastní galerii? Předpokládám, že vy jste o tom s Bárou asi nepřemýšleli jako o zóně pro umění hned od začátku, ne?
To se pletete, moje první myšlenka byla, že nechci, aby tomu někdo někdy říkal galerie, protože to v hodně lidech asociuje byznys s uměním. A taky protože jsme věděli, že otevíráme na malém městě, tak jsme chtěli ukázat, že to není jen o obrazech, ale taky o tom, že by umění nemělo zůstávat jen mezi čtyřmi stěnami, ale mělo by se snažit vycházet ven a atakovat humpoleckého občana i v tom veřejném prostoru a konfrontovat ho s ním. Ale myslím, že se nám daří, a teď použiji 8smičkový výraz, o určitou „evangelizaci“ humpoleckých lidí, i když jsem ještě na začátku a bude to běh > > na dlouhou trať. A samozřejmě bychom chtěli zapojit i město, i když je to tedy poměrně těžké, protože tam se prolíná mnoho různých faktorů, ale jsem přesvědčený, že by to bylo skvělé, kdyby to město vzalo za své, protože na co jiného lákat do Humpolce těch deset milionů obyvatel než na současné umění a kulturu? Kdyby město využilo naší aktivity a zhostilo se toho jako partner, kterému veřejný prostor patří a má moc s ním nakládat, tak by to Humpolci mohlo pomoci. Díky jeho úžasné geografické poloze to pro nikoho není daleko a někdo přijede na skvělou kávu, někdo si dojde na výstavu, projde si město a zjistí, jaké krásné sochy tady máme nebo nemáme. Zajde na oběd nebo se ubytuje a večer vyrazí na koncert, který je tady v Divadle Za komínem nebo v kině. A najednou utratí dva až tři tisíce. Když to takhle udělá milion lidí, tak si místní podnikatelé třeba uvědomí, že i ta kultura, která je často takovou popelkou, může být akcelerátorem a spouštěčem pro byznys, což Humpolci jenom pomůže. Bylo by fajn, kdyby lidi zpomalovali v Humpolci.

Byla to vaše prvotní myšlenka už tehdy nebo to spíše vyplynulo ze sbírání umění?
Určitě ne, na začátku jsme si mysleli, že to bude tak trochu punk. Od začátku tady byla Emma Hanzlíková, která přivedla Marcelu Strakovou. A tyhle dvě tomu začaly dávat kontury. Marcela řekla, že do toho jde, a pak to celé akcelerovalo, až to úplně předstihlo naše očekávání – a to po všech stránkách. Jak po té finanční, kdy jsme nestíhali otvírat kapsy. Tam jsme si museli jasně říct, že i tohle musí mít strop, protože jinak bychom tam mohli utrácet peníze do nekonečna. Za prvé jich tolik nemáme a za druhé je chceme dělit i mezi jiné věci, které nám přijdou důležité. Samozřejmě jsme šťastní za to, kde to dneska je, ale opravdu je pro nás důležitý ten přesah a příležitosti pro celé město, na které by se dalo navázat. Protože v tomhle směru je fajn přemýšlet jako obchodník. Ano, nemáme tady uprostřed UNESCO zámek, ale zároveň na něm už všichni byli a on se nemění. Za to v 8smičce je každých pár měsíců nová výstava a s ní i důvod, proč přijet. Je tady prostor pro to udělat sochařské sympozium, zabývat se veřejným prostorem, který bude odpovídat třeba tomu ve Švýcarsku. To jsou za mě témata, která by měli lokální politici zvedat, i když chápu, že je to strašně těžké. Ale myslím, že mít vizi a chtít to město posunout o level výš, to by měl být jejich cíl.

Je jasné, že hodně z toho, co děláte, děláte i pro svoje děti. Vedete je ale nějak cíleně k umění nebo spoléháte na to, že tím, že jsou uměním každodenně obklopeny, tak si k němu cestou najdou?
Tohle asi neví nikdo, protože to může být i hodně dvousečné. Tím, že je člověk každodenně něčím obklopený, tak se může stát, že si toho nemusí tolik vážit. Pak je tady asi nasnadě otázka podvědomí a jak moc to v nich jednou zůstane. Ale minimálně s nimi pravidelně chodíme do 8smičky. Na vernisáže, na výstavy i na sobotní rodinné dílny. Chodí i na komentované prohlídky pro děti. Sami už se na to těší. Samozřejmě i na to, že dostanou v kavárně něco dobrého. Ale to považujeme jako za relativně fajn daň. Když jsem poprvé viděl komentovku pro děti, která trvala dvě hodiny, tak mě úplně fascinovalo, že žádné z těch dětí neodešlo. Všichni tam byli a měli rozzářené oči. A já jsem rád, že každý má za těch osm korun šanci dítě do 8smičky přivést. Rozhodně jim to neuškodí a jestli jim to něco dá, to se uvidí.

A když jsme u těch komentovaných prohlídek, tak vy sám je párkrát za výstavu děláte pro dospělé diváky.Jak se v té pozici cítíte?
Předpokládám, že na moje komentovky jdou lidé, kteří umění nestudují od rána do večera, protože jinak bych si určitě připadal poměrně nesvůj, přímo bych použil výraz nahý v trní, jelikož samozřejmě nejsem kunsthistorik. Pro mě je to opravdu koníček. A mám to rád, takže se snažím lidem ty své pocity z výstavy a jednotlivých děl nějak zprostředkovat. Ale jestli a jak to funguje, to nejsem schopen úplně posoudit. Pravda je, že jsem z těch komentovek nikdy neměl špatný pocit, jestli to ale stejně cítil i ten divák, to nevím, ale možná díky tomu, že to stojí jen osm korun, tak mi prominou.

Vlastně jsem se ptala proto, že jsem na několika vašich komentovaných prohlídkách byla a vždy mě dost bavily. Jeden z těch důvodů je určitě ten, že se znáte s některými umělci, byl jste u nich v ateliéru, prostě máte hodně zábavných historek „z natáčení“. A to je třeba věc, která se mnoha lidem vůbec nepoštěstí…
Já si nemyslím, že je to nějaké štěstí, ale vlastně možnost pro každého. I když mě v minulosti nikdo neznal, tak jsem se popravdě řečeno nesetkal s umělcem, který by řekl, že mě nepřijme. Bavíme se o současnících, o někom, komu je třeba třicet let. Sehnat si na někoho kontakt je dneska otázka několika minut díky Googlu, a když ne, tak se jdete zeptat na té výstavě a oni vám rádi, pokud je budou mít, ty informace poskytnou. A jsou dvě možnosti, buď vám umělec řekne, že ho zastupuje galerista a jeho věci si můžete prohlédnout tam a tam, což u nás ještě moc nefunguje. Anebo vám řekne, jasně, kdy se vám to hodí. Pro něj je to součást jeho živobytí a je za to vlastně i rád. Ukáže vám pět nebo patnáct obrazů a vám se buď něco líbí, nebo nelíbí. Určitě to není tak, že když se dostanete do ate­liéru, tak si musíte něco koupit. V tomhle bych zase všem doporučil, aby kontaktovali ty umělce. Věřím, že za to budou rádi. Navíc, když jdete do ateliéru, tak víte, že si odnášíte originál a občas vám tam na zadní stranu napíše i dedikaci, takže i za sto let je nevyvratitelné, že to byl váš obraz. A jako bonus máte i příběh, že jste se s tím umělcem potkali a třeba zjistíte, jak moc si notujete, jdete na pivo, a nakonec se začnete navštěvovat. A je hezký, když z toho vznikají i tyhle kamarádský vztahy, které by za jiných okolností asi nevznikly. Potkáte se v ateliéru, díky umění si začnete povídat a zjistíte, že toho máte hodně společného a že vlastně umělci prožívají své lidské životy stejně jako my.

text: Natálie Brzoňová