Pokud budete v nejbližší době pobývat v New Yorku, nevynechejte setkání s Dinosaurem, nikoliv starobylým ještěrem, ale pětimetrovou sochou holuba ve visutém parku High Line. Svoji realizaci pro High Line Art prezentující umělecký program na výstavním piedestalu u křižovatky 30th Street a 10th Avenue, tak nazval kolumbijský umělec žijící v Paříži Iván Argote.

A pokud jste vloni zavítali na Benátské bienále, mohli jste tam spatřit jinou Ivánovu sochu – Kryštofa Kolumba – rozpadlou do kusů na zemi a zarůstající zelení. Jak obě realizace souvisejí s výstavou Iván Argote: Radical Tenderness, zatím největší sólovou prezentací šestnáctileté praxe umělce, kterou připravila Galerie Rudolfinum?

Už při vstupu do galerie návštěvník znejistí. Když stoupá po schodišti, naskytne se mu průhled do první výstavní místnosti, Masarykovy pracovny, kde na velké promítací ploše spatří mladého muže, jak jazykem a jakoby i celým tělem vášnivě olizuje tyč v dopravním prostředku.

Video vzniklo v roce 2011, krátce poté, co jste se z Bogoty přestěhoval do Paříže, abyste pokračoval ve studiu umění na ENSBA. Proč jste ho nazval Altruismus?

Video jsem natočil v pařížském metru, je provokativní a vypovídá o mém přístupu k umělecké tvorbě. Pocházím z aktivistické rodiny, která vždy stála na straně chudších a slabších a svoji tvorbu chápu jako určitý experiment, díky kterému mohu navrhovat různé způsoby, jak přemýšlet a přehodnotit otázky, jako je náš vztah k historii, k ostatním, k veřejnému prostoru. Tyče v metru se všichni dotýkají, je tedy spojena s určitou mírou nedůvěry. Pro mne ale představovala objekt, který je nabitý energií všech těch lidí, tak proč jí za to nedat velkou pusu? Je to gesto důvěry vůči kolektivnímu, vycházím při něm ze svého přesvědčení, že všichni si zaslouží být milováni. Podobně pozitivně třeba vnímám sochy na Karlově mostě, kterých se lidé dotýkají pro štěstí, až místo vyhladí do lesku; je to jejich intervence. Video Altruismus je, myslím, dobrý začátek výstavy, je vtipné a zároveň odpuzující.

Váš přístup se velmi dobře odráží v názvu výstavy Radical Tenderness. Na jedné straně s radikálním, velmi silným s velkým politickým zázemím a aktivismem v základu vaší praxe, ale zároveň vždy s humorem, něhou a lidským citem přistupujete k velmi závažným tématům. Na výstavě odvíjíte ve fotografiích, videích, sochách obrazech i malbě své téma veřejného prostoru a otázky nejen koloniální minulosti. Jakým způsobem?

V Galerii Rudolfinum například poprvé vystavuji kompletní Turistas. Jedná se o sérii intervencí na sochách španělských panovníků a koloniálních postav umístěných ve Španělsku, Francii, Latinské Americe a Spojených státech, které jsem oblékl do ponč domorodých jihoamerických obyvatel. Stávají se tak turisty ve své vlastní zemi. Jak jsem už zmínil, myslím, že každý si zaslouží být milován a stejně tak si každý zaslouží, aby nebyl ponižován. Domnívám se, že některé sochy a památníky v našich městech některé lidi ponižují. Způsoby, jakým jsme se rozhodli připomínat historii prostřednictvím podobných památek, ve většině oslavují převážně mužské postavy, které v sobě nesou určitou tradici krutosti a dominance. Rozhodl jsem se čelit tomuto hegemonnímu druhu narativu a transformovat ho do sebekritičtějšího a také do zesměšňujícího gesta, kdy ve své práci uplatňuji humor. Nemám pocit, že bych nutně musel svojí prací tyto otázky odsoudit, pouze nabízím svůj kritický pohled a tím se lidem snažím nabídnout možnost zamyslet se a třeba projevit kritický postoj. Se sochou holuba do jisté míry souvisí série Horses, která vznikla v Paříži, když jsem viděl všechny ty jezdecké sochy glorifikovaných postav. A říkal jsem si „představte si, jak unavující musí být, mít někoho stovky let na hřbetě, tak co kdybychom nechali ty koně chvíli odpočinout?“ a digitálně jsem jim postavy odstranil. Vznikla tím i oslava rozdílného narativu. A vzniká tím i otázka, zda ve veřejném prostoru nemůžeme oslavit například i jiný živočišný druh, který tu s námi je tisíce, miliony let. To byla myšlenka, kterou jsem uplatnil i u sochy holuba a v jeho názvu Dinosaurus, když jsem byl požádán o vytvoření sochy pro New York.

Jak by tedy podle vás mohl vypadat veřejný prostor?

V největším sále Galerie Rudofinum jsme vytvořili zahradu, jakousi parkovou laboratoř, se živými keři, stromky, květinami a trávou, která moji představu ideálního veřejného prostoru zosobňuje, kdy imaginace funguje jako nástroj a zároveň akce a kde se odráží veškerá diskuse tématu monumentality. Jsou zde díla, která vyjadřují jiné narativy, jako malé sochy holubů, socha znázorňující dva jazyky, tedy odkaz na lásku, lavičky, které sedící vyzývají, aby našli společný balanc, nebo velký zlatý batát, socha oslavující nejen tuto plodinu, ale například i zemědělství. Vůbec poprvé se mi podařilo připravit takovou instalaci a myslím, že by mohla fungovat jako samostatné dílo. Je tu také propojení s instalací Descanso, kterou jsem vytvořil pro Benátské bienále v roce 2024. Šlo o sochu Kryštofa Kolumba, která ležela v několika kusech na zemi. Místo jsme osázeli různými rostlinami, místními i cizími druhy plevele, což jsme udělali i u zahrady v Galerii Rudolfinum. Mohli jsme pozorovat, jak vegetace postupně sochu zabírala a ke konci už si ji vzala téměř celou. Myslím, že jde o zajímavý způsob, jak koncipovat i pojetí pomníků ve veřejném prostoru. To, že jsem Kolumba přivezl zpět do Evropy, bylo významné gesto, něco jako „ok, my už ho nepotřebujeme, měli jsme ho dlouho, můžete si ho nechat“. Také název Descanso znamená odpočinek. Dejme sochu k odpočinku, nechme pracovat přírodu a sami si také odpočiňme. Jde o určitou poréznost a trvalost soch. Stále bereme jako samozřejmost, že symboly současného historického narativu jsou věčné. Možná si můžeme představit budoucnost, ve které si některé z těchto symbolů mohou odpočinout.

text: Maja Ošťádalová

Iván Argote: Radical Tenderness
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
12. 6. – 7. 9.