Že by nově objevená Kolářova technika, nebo se zas jedná o nějakou uměleckou fikci? Ani jedno, ani druhé. Korespondáž je zkrátka povedenou slovní hříčkou na motivy koláží tohoto výtvarníka.

Kurátorům Národní galerie se ve Veletržním paláci povedlo uspořádat opravdu pozoruhodnou výstavu. Získali totiž celý soubor dosud nevystavených drobných prací Jiřího Koláře, které až doteď ležely ve velkém kufru francouzské sochařky Béatrice Bizot. Jedná se o koláže, které jí český básník a výtvarník posílal v průběhu jednoho roku, poté, co spolu v normandském Etretat uzavřeli zvláštní smlouvu. Ona, dvacetiletá studentka žurnalistiky, mu bude den co den posílat dopisy, jejichž obsah bude „věrně odrážet její život“, a tím si vypiluje své stylistické dovednosti, on ji na oplátku každý den odmění svou koláží. Smlouva, stvrzená podpisy obou stran, tak byla počátkem korespondence, která probíhala dennodenně mezi létem 1986 a podzimem 1987.

„… a nezapomeň mi napsat!“
Jiří Kolář a jeho žena Běla (taktéž uznávaná výtvarnice) se do Francie dostali tak trochu nechtěně. V roce 1979 jim totiž československé úřady znemožnily návrat do vlasti z ročního studijního pobytu v západním Berlíně. Jejich další kroky tedy směřovaly do centra uměleckého dění – do Paříže. Když se však Běla Kolářová roku 1981 vrátila do Prahy, aby zde vyřídila Kolářovy majetkové záležitosti, stát ji pro změnu nechtěl pustit zpátky. A tak se na dlouhé čtyři roky stala vězněm ve vlastní zemi, daleko od svého manžela, se kterým je pojila jen každodenní korespondence. A právě pravidelnost a jistota těchto listů byla pro oba manžele důležitým pojítkem a útěchou. Běla, která se za Jiřím dostala až roku 1985, udělala za tu dobu v psaní a stylistice velké pokroky.

Když se pak při jedné přátelské návštěvě mladičká Béatrice Kolářovi svěřila, že by se ráda stala novinářkou, ale není si jistá správností své volby, nabídl jí výtvarník korespondenci právě s odkazem na předchozí úspěchy své ženy. V následujícím roce tedy dívka skutečně každý večer vhazovala do schránky třeba jen kratičkou zprávu. A z několika vystavených dopisů je patrné, že i Béatrice do nich vkládala nemalou invenci. Jeden je například napsán na papírové krajkové podložce pod dorty, do dalších vlepila své vystříhané fotografie, nebo místo oslovení připevnila na papír malinký klíček. Občas Kolářovi posílala i různé artefakty, které pak umělec použil do svých koláží. Byly to například staré řecké bankovky nebo krabička drobných klíčků po dívčině babičce.

Možná právě inspirace z Kolářových koláží a zkušenost z vlastní tvůrčí práce Béatrice nakonec svedly z cesty novinařiny a nasměrovaly ji na uměleckou dráhu sochařky. Ukázky jejích prací, na kterých je myslím Kolářův vliv patrný, si můžete na výstavě taktéž prohlédnout.

Rozstříhaná korespondence
Samotné koláže českého výtvarníka jsou zde řazeny chronologicky v jedné souvislé řadě tak, že návštěvník může pohodlně sledovat jejich proměny a různé variace. Zajímavé je, že kurátoři vystavili, až na několik výjimek zpracovávajících stejné téma, skutečně všechna tato dílka. Dohromady jich je tedy něco kolem tří set. Jedná se o koláže většinou pohlednicového rozměru, zpracované nejčastěji Kolářovou autorskou technikou tzv. proláže. Tento název je odvozen jednoduše ze slova „prokládat“, což napovídá, jak takové umělecké dílo vypadá. Výtvarník zkrátka vezme dva většinou naprosto odlišné obrázky, v jednom vystřihne vybraný motiv a podloží ho druhým. Tak se například na návštěvníka zpod vystřižené encyklopedické reprodukce ptáčka na větvičce dívá barokní madona.

Umuchlej si svou muchláž
Celá výstava je dle mého názoru skutečně povedeným netradičním kurátorským kouskem, který dovoluje nahlédnout do intimního dialogu dvou zajímavých tvůrčích osobností. Na mě a na mé přátele působila inspirativním dojmem, takže jsme si dali závazek napsat si po dlouhé době zase dopis. A ne jen tak ledajaký!

Jiří Kolář & Béatrice Bizot
Korespondáž
Národní galerie v Praze – Veletržní palác
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
út–ne 10:00–18:00
7. 12.–17. 3.
180 / 90 Kč