Přestože doba sledování fotografie oproti době sledování jiného vizuálního výstupu dostává jednu z nejkratších časových délek, dokáže se vrýt do paměti na dlouhé roky. Tak je tomu v případě mé zkušenosti s jedním konkrétním portrétem, který zachytil Antonín Kratochvíl (* 1947) a u jehož procesu vzniku z digitálních dat ku fotografii jsem před několika lety měla možnost být přítomna.


Vznik fotografie je podmíněn mnoha jednotlivostmi a vzniká vrstevnatě. Od prvotní tenze něco nebo někoho zachytit, zrealizování nebo nalezení takové situace, kultivovaného citu pro správný moment, který v sobě snoubí estetickou rovinu s informativní rovinou, až po zručnost záběr v digitálních datech vhodně zpracovat a dostat na fyzický podklad. Fotografie je procesem, nikoli pouhým výstupem. A mnohdy je zapotřebí pro ten dobrý záběr opustit komfortní zónu. V případě specifického žánru právě reportážní fotografie tomu nemůže být jinak – ta už ze své podstaty přináší očekávání obsahových rovin, které jsou šikmou plochou, častěji hranou. A výsledné dílo nedefinuje pouze obrazový výstup, ale je bezmezně spjato s osobností autora, jehož naturel přináší právě onen specifický obsah ve vytříbené formě.

Černobílý naturel
V případě tak výrazné fotografické osobnosti světového formátu, jako je Antonín Kratochvíl, držitel mnoha prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu, není pochyb o zhlédnutí toho nejvýraznějšího, co fotografie ve svém žánru dokáže zprostředkovat. Do jaké míry je životní cesta volbou a do jaké míry je formovaná okolnostmi, je oblíbeným úvahovým tématem. V případě takové rozmanitosti životních zkušeností, jako bylo pětileté exilové protloukání po Evropě na přelomu 60. a 70. let minulého století, zkušenosti z vězení a francouzských legií včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora není vzhledem k těmto skutečnostem divu, že Kratochvílovy fotografie nejsou pouhými entuziasticky zachycovanými návštěvami do obsahově i vizuálně atraktivních míst, která válečné fotografy, dokumentaristy či reportéry lákají, ale bytostnou spjatostí s tématikou, kterou ve svých reportážních fotografiích Kratochvíl zachycuje.

Labyrint fotografických témat
Výstavu Fotoeseje v Domě U Kamenného zvonu, kterou ve spolupráci s Galerií Hlavního města Prahy připravila kurátorka Pavlína Vogelová, je do několika sekcí rozčleněný exkurz do highlightů současné černobílé fotografie. Protože se jedná o retrospektivu a Kratochvílova tvorba zahrnuje tak kontrastní tématiku, jako jsou momenty lidského utrpení ve válečných oblastech i portréty ikon světového showbusinessu, bylo nutné výstavu rozčlenit do čtyř sekcí, ve které nechybí například oblíbená a obecná Člověk a příroda. Ta je úvodním uvítáním výstavy a neinvazivně, přátelsky a čistě vizuálně představuje nejrůznější podoby flóry a fauny. Úvodní vizuální zážitek evokuje pocit, že se snad návštěvník ani na Kratochvílově výstavě neocitl, přestože nesou jednotlivé záběry nepopiratelnou vizuální kvalitu. Další sekce jej na vzrušení a emočně obsáhlé záběry nenechají dlouho čekat. Mírnější vstup do Kratochvílova černobílého světa byl skutečně přátelským otevřením dveří do následujících temných komnat, jejichž návštěvu by citlivý divák raději zvažoval. V dalších výstavních prostorách se začíná rozepínat svět utrpení, bolesti, zoufalství, smutku i bídy podmíněné nejrůznějšími okolnostmi celosvětových civilizačních a sociálních problémů i válečných konfliktů. Katastrofy, epidemie, kriminalita – to všechno jsou témata, která Kratochvílovy fotografie v precizním tisku přináší. Exprese, náznak, vystižení silného momentu dané situace – to jsou jedny z kvalit, které jeho fotografie činí mnohdy nezapomenutelnými.

Přestože může být žánrová rozmanitost tvorby Antonína Kratochvíla eticky kolidující až konfliktní, nelze mu upřít skutečnou práci v jeho oboru, kterou za sebou má a kterou výstava Fotoeseje velkoryse předkládá. Sekce Člověk a vize se pak snaží poukázat na rovnocennost člověka jako lidské bytosti bez ohledu na jeho majetkové statky, sociální postavení či etnikum. Sekce tak vedle sebe staví například portrét anonymní africké ženy a nedaleko něj předkládá abstraktní ztvárnění Jeana Rena, jehož lze identifikovat pouze z popisky u fotografie. Snaha otevřít otázku lidské rovnocennosti právě skrze takto obsahově kontrastní portréty, které jsou záměrně vystavené v jedné sekci, tak vyznívá tendenčně až nedůvěryhodně a naopak budí pocit obhajoby Kratochvílova širokého záběru, který je legitimní i ve své kontrastní podobě, pakliže je pravdivý a není jen honbou za atraktivním záběrem. Styl, kterým Kratochvíl portréty světově známých celebrit zachycuje, je tak specifickým, že možná právě v tomto žánru vyniká jeho tvorba výrazněji než v žánru válečné reportážní fotografie.

Esence nezapomenutelnosti
Kratochvílovy portréty jsou dynamické, kompozičně překvapivé, výrazně kontrastní a co je stěžejní – přestože nejsou popisnými záběry, dokážou vystihnout esenci momentu i osobnosti. Jsou dokonalou syntézou snad všech jednotlivostí, které nezapomenutelný portrét musí mít. Tímto obloukem se nyní vracím k úvodu tohoto textu a odtajním, že fotografií, jejíž podobu mám dodnes před očima a kterou jsem ale vystavenou viděla až nyní, není žádná jiná, než právě ikonický portrét Debbie Harry s rukou vztaženou k čočce fotoaparátu. Nezapomenutelná…

Rok 2020 patří Antonínu Kratochvílovi. Před pár měsíci již skončenou výstavou 400 ASA: Prostě dokument… v Domě fotografie GHMP, tak i uvedením dokumentárního filmu Můj otec Antonín Kratochvíl v režii Andrey Sedláčkové, kterou doplnila také komorní výstava stejného názvu v Leica Gallery Praha. Retrospektivní výstava Fotoeseje v Domě U Kamenného zvonu je pak skutečným vyvrcholením Kratochvílovy černobílé sezóny, kterou archivuje i obsáhlý katalog v pevné vazbě, který přímo k této výstavě vydala Galerie hlavního města Prahy.

Antonín Kratochvíl: Fotoeseje
GHMP Dům U Kamenného zvonu
(Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
12. 6.—18. 10.