Nikoli kritika, ale toto lakonické konstatování, které směřovalo z úst jednoho z největších sochařů 19. století Augusta Rodina k práci Ivana Meštroviće, jednoho z předních následovníků právě Rodina, bylo svým způsobem vzdání holdu tomuto sochaři. Hold mu vzdává i obsáhlá výstava, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy.

Ivan Meštrović (1883–1962), chorvatský sochař světového významu a výrazných kvalit, se svou prací, ale i přátelstvím se stěžejními osobnostmi tehdejší doby, zapsal na nesmazatelné strany historie. Přestože studium sochařství na Akademii výtvarných umění ve Vídni nedokončil, už za něj byl označován jako následovník Augusta Rodina, sochaře, jehož velikost překoná jen málokdo. Meštrovićův záběr byl širší, než by se od vyučeného kameníka dalo očekávat a kromě sochařské práce se věnoval také psaní a udržoval dobré vztahy s vlivnými lidmi své doby – jak umělci a umělkyněmi, tak také politiky.

Následovník a přítel
Jakým způsobem je právě Meštrović svázán z tuzemským kontextem? Právě blízké přátelství se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942), které oba dlouho korespondenčně rozvíjeli, přispělo i Meštrovićovu členství v České akademii věd a umění. Meštrović se pak zase zasloužil o to, aby se komise rozhodla pro výběr Kafkova řešení pomníku Jana Žižky na pražském Vítkově. Byl ale také spřízněn s Tomášem Garrigue Masarykem, prvním prezidentem Československa, a to nejen názorově, ale také účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války. Nejen na základě těchto faktů nese výstava podtitul Sochař a světoobčan. Meštrović prožil sedm let ve Vídni, kde se jeho umělecká kariéra slibně rozvíjela a prezentovala vyústěním k prvnímu představení své práce v roce 1903 na výstavě Spolku rakouských výtvarných umělců – Secese. Vystavoval pravidelně a jeho Studna života (1905) se stala ústředním exponátem v Pavilonu Secese a zároveň jeho nejvýraznějším dílem na 26. jarní výstavě Secese v roce 1906. Dílo bylo o pár let později odlito do bronzu a dnes je umístěno před Chorvatským národním divadlem v Záhřebu. Tato plastika je na aktuálně probíhající výstavě v 2. patře Městské knihovny k vidění a svou kruhovou kompozicí poutá v expozici značnou pozornost. Na výstavě je k vidění také portrétní plastika Umělec při práci (1914), která zobrazuje právě jeho blízkého přítele Augusta Rodina v dynamickém okamžiku tesání do kamene. Přestože je zobrazení sugestivní, jedná se spíše o idealizaci, protože Rodin ve skutečnosti s kamenem nikdy nepracoval a nechával ji výlučně jeho asistentům.

Meštrovićova díla jsou v tuzemskému kontextu zvučnější než jeho jméno, přestože kromě mnoha soch zahrnujících náboženské motivy, figurální studie, portrétní sochy i monumentální díla vytvořil také dvě busty Tomáše Garrigue Masaryka. To se psal rok 1923. V témže roce umírá na tuberkulózu Růžena Zátková, malířka, se kterou se Meštrović seznámil v roce 1912 v Římě, kde během 1. světové války často pobýval. Jednalo se o osudový, avšak platonický, vztah, který symbolicky promítl do Mauzolea rodiny Račićů. Za projekt tohoto cavtatského mauzolea získal v roce 1925 Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Přes tyto životní mezníky se jeho dílo dostalo po roce 1933 konečně i do sbírek Národní galerie, tedy poté, kdy v Praze v Letohrádku královny Anny na Hradčanech proběhla k jeho 50. narozeninám obsáhlá výstava. Zahrnovala jednasedmdesát soch a šestadvacet kreseb. Výstava měla kromě vysoké návštěvnosti také vysoce politický význam – záštitu nad ní převzal prezident Masaryk a přítomni byli také ministři zahraničních věcí ČSR, Jugoslávie a Rumunska.

Dynamika Meštrovićova života, zdá se, neměla obav ani strachu, a to ani v období nástupu 2. světové války, kdy byl v roce 1941 zatčen, protože odmítl nabídku představitelů ustašovského režimu, aby se s nimi spojil. I přes vážnou nemoc neustal v práci a ve vězení, než byl po několika měsících propuštěn, psal dramata a kreslil. V průběhu války se usadil částečně v Římě a ve Švýcarsku. Vznikla silně expresivní díla, která jeho zážitky přímo reflektovala a zobrazovala i univerzální prožitky ztráty, existenciálních obav a otřesů.

Výstava Ivan Meštrović(1883–1962): Sochař a světoobčan, kterou připravily Barbara Vujanović a Sandra Baborovská, přináší příběh tohoto neobyčejného autora a odvážné osobnosti a ukazuje jej nejen skrze četné množství plastik a sochařských prací, ale i skrze faktografické materiály, dobové tiskoviny i archivní videa. Hold Ivanu Meštrovićovi jest vzdán a jeho dílo opětovně rezonuje s novými diváky.

Ivan Meštrović (1883–1962): Sochař a světoobčan
GHMP – Městská knihovna 2. patro
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
24. 11. 2022 — 26. 2. 2023