Maremma. Italské pobřeží nacházející se na severozápadě země leží před návštěvníkem jako barevná škála napínající se od azurového nebe po rudý prach tolikrát prošlapaných cest. Mezi polychromatickými japany, fotografiemi bazilik, stromů i italských kuchyní či polaroidovými snímky vodních kanálů nachází návštěvník umělce s hlubokou úctou k přírodě, smyslem pro detail a objevitelskou duší cestovatele.

Jan Jedlička patří k širokospektrálním autorům, jehož tvorbu lze zařadit pod videoart, fotografii, kresbu, malbu různými technikami i ke zvukově experimentální tvorbě. První část výstavy zve návštěvníka rozlehlým koridorem lemovaným dvěma sériemi fotografií až k širokému promítacímu plátnu, na nichž jsou přivedeny k pohybu krajinné motivy první z nich. Série Cerchio se soustředí okolo vodních toků marem­mského pobřeží, jež je společným dílem přírodních živlů a lidské činnosti. Spletité třpytící se vodní kanály lemují rozlehlé pláže a plochy, kde kdysi bývalo mořské dno, nyní popraskaná kůže vysušené půdy, jako nekonečná pohřebiště vyplavených a mořskými věky dokonale ohlazených kostí dřevěných kmenů a větví. Autorovo oko je okem geometra. Každá fotografie je přesně centrována okolo horizontu vodní hladiny, někdy téměř neznatelně rozpuštěné ve vysoké hloubce nebeské klenby, jindy tvořící přísnou konturu jako výhružný tvar sevřených rtů. Jedličkovy fotografie vyzdvihují téměř geometricky přesné osy a úhly, jež protínají drsnou a přilehlému Toskánsku tolik nepodobnou krajinu. Druhá série, Zimní cesta k moři, polemizuje s myšlenkou Viléma Flussera, významného teoretika fotografie a filozofa, že fotoaparát má v procesu tvorby dominantní roli. Jedlička vede dialog s tímto tvrzením v kupé jedoucího vlaku směrem do Haagu pomocí Nikonu a jednoho černobílého filmu, na němž zachycuje ubíhající krajinu za oknem, opuštěná i přelidněná nádraží a především zimní vnějšek a utopický vnitřek vlaku, které se potkávají ve vzájemném prolnutí odrazu v okně promítajícího se do zimní scenerie.


Okem geometra

Druhou výraznou technikou na Jedličkově výstavě je malba, a to jak pigmentová malba na japan a plátno, tak akvarelová malba do skicářů, které Jedlička jako geometr a geolog vozil s sebou a pečlivě v nich zaznamenával křivky a linie maremmských hornin, samorostů a kanálů, irských útesů a stromových velikánů. Některé z nich pak nalezneme vyhotoveny také jako fotolepy a barevné akvatinty, jež scenerii prokazují úctu tím, že vytvářejí dojem rosného oparu a zvláštního světla, které na útesy a stromové koruny dopadá. Jedličkova ruka je lehká, tahy štětce jsou precizní a současně vzdávají hold akvarelové technice, která rozehrává hru náhody působením vrstvení vody a barvy.

Hra s pigmenty a akvarely pokračuje cyklem z pobřeží mezi severní a jižní Itálií. Jedličkova fascinace pigmenty má hluboké kořeny již v osmdesátých letech jeho tvorby. Některá díla dosahují větší míry abstrakce a omezují se postupně jen na k původní krajině mírně přiléhavé tvary, jež však tuto krajinu rekonstruují jiným, totiž chromatickým způsobem.

Tato tendence vrcholí v jeho velikých pigmentových plátnech, která zkoumají vzájemné působení juxtaponovaných chromatických obdélníčků či čtverečků vytvářejících klasickou chromatickou mapu, za níž je však třeba hledat významuplné jádro. Jedlička vsazuje pigmenty do vzájemných vztahů podle toho, jaké vztahy tvoří tyto barevné odstíny v krajině předlohy. Konfigurace barev proto není náhodná a harmonie – možná právě proto? – dokonalá. Opět je zde možné číst snahu o hru s krajinou, která je aktivním faktorem nejen jako materiál (pigmenty), ale také forma, podle níž je výsledná tabulka zhotovena. Od devadesátých let se tak v Jedličkově tvorbě lze setkat nejen z maremmskými chromatickými škálami, ale také pražskými a velvarskými či těmi z okolí bájného Řípu.

Krokovat čas
Okamžitou pozornost zaujmou kartografické maremmské kresby, jež zpovídají pobřežní krajinu z jejích rychlých sezónních proměň, které započal člověk. Autor se zde krok za krokem pídí po sebemenší změně na ploše vodních kanálů, kterou se vší precizností zaznamenává na pečlivě zhotovené mapě. V měřítku určeném jednotkou Jedličkových kroků se vodní kanály střídavě rozšiřují a vysoušejí v jen těžko tušeném řádu, který však lze přeci jen vypozorovat z pečlivě vedených zápisů časové posloupnosti jednotlivých proměň. Téměř vědecký experiment posouvá hranice umění směrem k exaktnosti nanejvýš estetickou a nenucenou formou.

Je pozoruhodné, jak obratně zachází Jedlička s černobílým formátem fotografií a mezzotint a současně bravurně ovládá pigmentování, jež pod jeho rukama tvoří skutečnou manu pro oči, které pod kouzlem pečlivě volených barev jen přecházejí. Vedle statického média nakládá Jedlička obratně také s videoartem. Až dojemný snímek natočený o jediném záběru na výdejní okénko jedné italské restaurace, v níž trojice žen připravuje pokrmy a zbavuje se zbytků v takřka tanečním rytmu, který současně přináší tóny prosté a průměrné každodennosti. Jedličkovu tvorbu nelze shrnout pár slovy; možná snad sugestivními a téměř obřadními tóny, jež doprovázejí tuto velice vydařenou výstavu.

text: Josefina Formanová


Jan Jedlička
GHMP – Městská knihovna
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
20. 5.—5. 9.