Léčebné metody duševně nemocných v minulosti zahrnovaly tak nevinné praktiky jako je pití vody (především minerální), poslech hudby nebo stříhání vlasů přes méně příjemné obklady lidským lejnem, pití krve oslí nebo čerstvě popraveného člověka, aplikaci různých drog a jedů, očkování svrabu či dosud úspěšně používané elektrošoky až po hladovku, tradiční pouštění žilou, záměrnou tvorbu umělých vředů a zánětlivých boláků (k odvedení myšlenek nemocného k fyzické bolesti) nebo trepanaci lebky.

Jaký byl první dojem z výstavy:
BK: Noční můra, bezmoc, děs. Představa upadnutí do spárů psychiatrů je ve mně pevně spojená se vzpomínkou na film Přelet nad kukaččím hnízdem se vší tou bezvýchodností a definitivností. Vystavené svěrací kazajky, generátor elektrošoků, síťová lůžka a kurtovací křesla mě málem donutila otočit se na podpatku už na prahu výstavní místnosti. Zvědavost ale zvítězila a pak už jsem se nemohla od zajímavých informací a dobových fotografií odtrhnout.

JK: Tušila jsem, že nejdu na veselou výstavu. Už samotné místo, Muzeum policie, nasvědčuje, že to bude vážné. A také bylo. Ostatně kdo kdy skutečně v hloubi své duše neřešil otázku své normality? Kdo z vás nemá rád poučné výstavy plné textů, ať si raději místo výstavy přečtěte Foucaltovy Dějiny šílenství.

Co mi z výstavy nejvíce utkvělo v paměti a proč:
BK: Mile mě překvapilo, že veškeré informační tabule jsou dvojjazyčně – česky a anglicky. Prohlídka výstavy je tedy vhodná i pro cizince žijící nebo dočasně pobývající v Praze. Poněkud mi do celého konceptu nezapadala místnost věnovaná návykovým látkám v souvislosti s duševními chorobami. UV aktivní dekorace se podle spontánních reakcí většině návštěvníků líbily a nápisy fluorescenčními barvami tak trochu v rozporu s příjemnou atmosférou potemnělé místnůstky upozorňovaly na nebezpečí drog a ničivé následky jejich užívání. Tento koncept se, dle mého, minul účinkem. Barevně svítící koutek byl totiž nejútulnější částí celé instalace a působil nejméně depresivně.

Zaujala mě také nenucenost, s jakou se mezi pro mě odpuzujícími exponáty pohybovala asi desetiletá holčička. Tam, kde jsem strnule zírala na spony svěrací kazajky a eugenickou propagandu, ona jen vzrušeně pobíhala s očima navrch hlavy. Rozdílnost v našem vnímání exponátů pak děvče zpečetilo před jednou z vitrín dotazem na svou maminku: „Hele, to dřív doktoři jako museli nosit čepice?!“

JK: Překvapilo mne, jak velký počet bezdomovců je na ulici z důvodu duševního onemocnění. Více než 50 %. Téměř celá druhá polovina je závislá na alkoholu nebo jiných tvrdých drogách. Má smysl je proti jejich vůli zavírat do detenčních zařízení? Má smysl s poměrně nespolehlivým pacientem zahajovat terapii? Nespočívá řešení vlastně někde úplně jinde?

Ze zdravotnického rozpočtu jde na psychiatrickou péči nejméně peněz. Přestože se ve světě preferuje lidskému životu důstojnější pavilonový způsob výstavby psychiatrických zařízení, u nás je tlak na centralizaci, na snížení počtu lůžek.

Na druhou stranu je obrovský úspěch, že jsme schopni se o takovém tématu bavit, po letech mediální „neexistence“ této skutečnosti během komunismu. Alespoň se připustilo, že duševně nemocní mají nárok na důstojný život a není nutné je mytizovat…

(UV místnost, jak ji zmiňuje Bára, tam myslím zůstala z jiné expozice. O místnost dál bylo drogám věnováno více prostoru v podobném stylu. Faktem ale je, že z expozice nemístně trčela.)

Proč doporučit návštěvu výstavy:
BK: Jak vyzdvihuje jedna z informačních tabulí, mozek je „jen“ jedním z mnoha orgánů našeho těla. Navíc fungování jeho extrémně složitého systému nebylo dosud kompletně vědecky prozkoumáno a vysvětleno. Právě proto také disponuje jistým „nárokem“ na poruchu či nemoc. Ať už si to přiznáme či nikoli, psychiatrická péče se může potenciálně týkat každého z nás. Zájem o tuto oblast tedy nepředstavuje věnování pozornosti okrajové oblasti medicíny nebo pacientů, ale naopak už by konečně měl začít přitahovat i širokou veřejnost. Dokud stojíme na té „zdravé“ straně plotu.

JK: Protože jeden z pěti lidí kolem vás byl, je nebo bude psychicky nemocný. Protože čtyři lidé ze sta trpí vážným duševním onemocněním. A to jsou jen ti, kteří se přišli léčit nebo kteří byli hospitalizováni. Protože si třeba uvědomíte, že být normální vlastně nic neznamená. Jelikož se jedná o křehkou slupku na rozbouřeném moři. Ostatně, kdo určuje, co je normální, a co ne?

Vezměte kamarády a jděte si na hodinu dvě počíst. Vážně.


Příběh nemocné duše
Mezinárodní putovní výstava propagující nutnost větší podpory péče o osoby s duševní poruchou
Muzeum Policie ČR (připravila Psychiatrická léčebna Bohnice)
Ke Karlovu 1, Praha 2
23. 11.–29. 2.
út–ne 10:00–17:00
30 / 10 Kč
Další informace na stránce www.muzeumpolicie.cz


autor: Barbora Klárová, Jana Kneschke