laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Další rok jim dáváme prostor. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme proto položili tři otázky. První odpovídá Karolína Rossí.

Co pro vás CJCH znamená?

CJCH je pro mě určitým potvrzením/povzbuzením, že má dosavadní práce dává smysl nejen mě, ale i dalším. CJCH mi rovněž umožnila vyzkoušet si práci na velkém projektu ve spolupráci s týmem lidí, kterým bych chtěla moc poděkovat. A samozřejmě taky cenu vnímám jako prostředek, skrze který se mé jméno – a především má tvorba, dostane k většímu spektru diváků.

Proč jste se přihlásila?

Na základě nominace. Přijala jsem jí jako impuls k tomu, abych vyšla ze své ulity a vyzkoušela něco, co je trošku mimo moji komfortní zónu.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Instalace volně navazuje na moji dosavadní práci, která je dlouhodobě propojená s texty knihy Universální súfismus. Je to v podstatě zmodernizovaná forma starobylého učení, které má kořeny až ve starověkém Egyptě. Vytvořil ji indický mystik, učitel a hudebník Hazrat Inayat Khan, který chtěl šířit tyto myšlenky dál na západ, aby byla čitelná i pro naše prostředí. Hlavní myšlenkou je harmonie a rovnováha mezi vnitřním a vnějším světem.

Momentálně pracuji s pasáží o vibracích, které představují formu mezidruhové komunikace neverbální cestou. Vše kolem nás ve světě vibruje, vytváří nějaký zvuk, tón, drobný pohyb a to nás nevědomě ovlivňuje. Jsme takto schopni předávat i přijímat informace. Celé pojednání o vibracích není pouze o našem fyzickém těle, ale také o našich myšlenkách a pocitech.

V rámci instalace jsem si kladla dvě otázky: Co se děje ve světě a co se děje světu? Žijeme v těžké době plné válečných konfliktů, ekologických problémů, valí se na nás přemíra informací, často v negativní formě a my se v reakci na tyto jevy odpojujeme od našich těl. Žijeme v hlavě a zapomínáme vnímat svou celistvost. Proto jsem pracovala na vytvoření prostoru, kde se bude možné zastavit a setkat se sami se sebou. Místo, kde si můžeme sednout a na chvíli zažít pocit bezčasí. Svoji instalaci vnímám jako nutnou připomínku toho, jak je důležité pečovat o sebe sama, abychom měli dostatek sil tuto péči věnovat těm, co si sami poradit neumí.