Laureátky a laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dáváme jim prostor i další rok. Proč? Protože nás zajímá, jaká témata umělci zpracovávají. Každému z účastníků 36. ročníku jsme tedy položili tři otázky. Třetí odpovídá Dominik Adamec.

Co pro vás Cena Jindřicha Chalupeckého znamená?

Zpočátku jsem to hodně prožíval, ocenění vnímám především jako velké symbolické gesto, jímž se člověk stane součástí minulého i budoucího laureátstva. Ocenění ale nevnímám jako potvrzení směru, jakým jsem se ve své tvorbě vydal či toho, co dělám. To musím vědět sám. Určitě mě to ale povzbudilo a dodalo odvahu k tomu se dále rozvíjet, nebát se experimentu a umět si říct, co už nechci.

Proč jste se do „soutěže“ přihlásil?

Jsem soutěživý, mám rád výzvy. Účast na soutěžích, nebo chcete-li otevřených výzvách, vyžaduje schopnost reflektovat to, co děláme, pojmenovat to důležité a na základě toho přijít s konceptem přihlášky. Vyžaduje to upřímnost sama k sobě, ale také strategii. Někoho to stresuje. Mě taky. Ale taky mě to vede k tomu zamyslet se nad sebou, být kritický a někam se posunout, což mi na konci přináší vedle stresu spoustu radosti a dobrý pocit. Co se konkrétně CJCH týká, v Česku je to jedna ze dvou smysluplných cen.

Co je tématem vaší práce, kterou v souvislosti s CJCH vytváříte, na co skrze dílo poukazujete?

Jídlo a kanibalismus. Ve své instalaci poukazuji na rozličné roviny toho, co s jídlem souvisí. Ukazuji, že jídlo je především předmětem interakce. Interakce, která je z dnešního pohledu hodně extraktivistická – nebo spíše kanibalistická. Vedle toho je jídlo symfonií, něčím krásným, co nám způsobuje radost, slastný zážitek. V tom je jídlo něčím až perverzním. A to chci sdílet s diváky.