Když jsem byl před nedávnem přizván do dlouholetého projektu české fotografky Jolany Havelkové Šest pohlednic, potěšilo mne, že mail art stále žije. Souborná výstava děl více než sta zúčastněných autorů v Poštovním muzeu nedaleko Vltavy je důstojným dokladem jeho proměnlivé podoby.

Černobílá pohlednice s údajně nezdařilou reprodukcí fotografie Jolany Havelkové z roku 1995 je skutečně provokativní hádanka. Co je to? Silueta víček? Šupiny z peněženky? Slepé dračí oči? Strategický plán k obraně lásky? Dech dlaně vyhlížející do tmy za oknem? Past na králíka?

Možnost učinit s šesti darovanými kusy, cokoli je libo, vede obdarovaného v prvním okamžiku k nutkání rozeslat tajemné jemné fotografie do světa, ať se taky potěší. Pak přijde rozvažování o adresátech: Havelková? Horáček? Kocman? Valoch? Srp? V pražském Poštovním muzeu na výstavě Šest pohlednic můžeme skutečně spatřit reakce těch, kdo epistolární poslání tohoto druhu umělecké komunikace vpravdě naplnili. Jsou mezi nimi umělci i lidé z jiných oborů, sousedé, známí, přátelé, rodina. Někteří obdarovaní si vzali pohlednice na cesty a vyfotili se s nimi na různých místech světa či s různými lidmi, jiní je tam nastražili pro cizí odesilatele (Tomáš Hrůza v Mexiku, Robert Silverio v Praze). Nyní Jolana Havelková vystavuje dokumentace těchto projektů, doručené pohlednice, zapečetěné dopisy, balíčky, známky vytvořené podle předlohy (Jiří Hrbek), ba i korespondenci s těmi, kteří mailovali, že nepřispějí. Inu vše, jak má v poštovních muzeích být.


Co to je?
Převážná část oslovených umělců zpracovala šestici pohlednic jako fotografickou, malířskou nebo textovou interpretaci. Svými díly se snaží říci, dopovědět, dokončit, co autorka svou fotografií načala. Autoři domalovali, dokreslili, vybarvili, dolepili, doplnili do naznačených bílých linií rozmanité kreace svým vlastním uměleckým rukopisem. Někteří rozvinuli vizuální představy, které fotografická předloha Jolany Havelkové vyvolává, jiní se s nimi nápadně i nápaditě přou (např. geometrické přepisy Michala Škody). Při takovém množství posbíraných děl, která variují stejnou předlohu, je možno pozorovat podobnosti. Práce, které ctí médium a nadále zůstávají v oblasti fotografie. Je přitom potěšením uvědomit si, že i některé barevně definované fotografie vypadají vlastně díky předloze jako černobílé fotografie (Hynek Alt, Ivan Rupeš).

Právě fotografie jsou, dle mého vnímání, nejblíže vydechující náladě: představují nejčastěji atmosféru, která z předloženého obrazu Jolany Havelkové vyzařuje, probleskuje, šeptá. Jsme diváky zátiší (Petr Veselý, Tomáš Hlavenka, Radek Placanda), hry stínů (Karetní hra Zdeňky Hanákové), světelného mihotání (plamenné Dobré zprávy z pekla Hany Hamplové) a rozostřených kontur (např. u Báry Alex Kašparové nebo Libuše Jarcovjákové). Pocity a nálady vyvolané předlohou tematizují také autoři básnické nebo hudební reakce: můžeme kupříkladu nejen vidět partituru, ale i vyslechnout dynamickou skladbu Dark and Light Roberta Latýna nebo interpretace partitur-koláží Martina Janíčka.

Mapování
Kreslící a malující autoři tematizují vybrané vizuální elementy předlohy: bílé body, polokruhy, křivky. Překvapilo mne, jak často se v dílech objevují variace kartografických postupů. Je to přirozené – pohlednice slouží k posílání POHLEDŮ na rozmanitá místa světa na jiná místa na planetě. Zároveň řada autorek a autorů na svých variacích předkládá jakoby různé druhy map, půdorysů, schémat, plánů, modelů: objekt Michala Sedláka Vrstevnice je doplněním soustředných čar jako na podrobné horopisné mapě, Gabriela Nováková nabízí sérii mapiček Území uvzánzeb, vytvořených různými interpretacemi křivek a bodů z tajemné předlohy. Jana Kasalová vytváří pozlacenou „plastickou mapu“ nakrabacením papíru pod sklo v hlubokém rámu.

Veronika Zapletalová pojmenovala fotografie proměněné v perokresby vířících kapek či sněhu jednoduše Krajiny. Křivky ovšem neasociují jen schematizaci neživé přírody, siločáry, hranice, břehy nebo směry proudění, ale i přírodní motivy zoologické a florální.

Od koláže k objektu
Další nepřehlédnutelnou rodinu tvoří koláže a asambláže. Jejich tvůrci většinou obdobně jako malíři navazují na linie a body předlohy a pohybují se v černobílém tónu. Vladimír Havlík nebo Luboš Plný pracují s předlohou jako s náčrtkem tváře a cestou fotoperformance, resp. koláže, docilují nápaditých portrétů.

Havlík, Plný, Vladimír Sládek, který darované fotografie utopil v piksle šedého latexu, Roman Franta v miniaturních přemalbách parodizující styl světoznámých malířů, nebo Jiří Kovanda s absurdními textovými intervencemi, stejně jako konceptuálně interagující autoři epistolárních projektů jsou zároveň nositeli nenápadného humoru. Subverzivně využívají nabízené možnosti předložené tvůrčí výzvy Jolany Havelkové a dokazují, že i dobré umění může být nevážné.

OULIPO v Praze
Výstava připomíná Stylistická cvičení Raymonda Queneaua, zakladatele uměleckého sdružení Oulipo; na začátku stejnojmenné knihy stojí prostinká epizoda z pařížského autobusu linky S, a za ní 99 stylových, žánrových a motivických variací; příznivci Oulipo, spisovatelé i běžní čtenáři, umělci i studenti, učitelé i žáci, k dnešnímu dni i překladatelé do 33 jazyků vytvářejí další variace, překlady a nové jinojazyčné texty. I v Poštovním muzeu v Praze jsou nová díla věrna své předloze, avšak ponechávají si některý z jejích charakteristických rysů a v „cílovém“ jazyce čili v osobité výrazové formě umělce předávají poselství divákům v nové stylizaci.

A obdobně jako jsou originální francouzská Exercices de style neukončenou, otevřenou řadou textových variací, stejně otevřeným prostorem je i stávající projekt Jolany Havelkové. Není důležité dešifrovat, co na fotce mělo být vidět. Důležitější je, co se s ní stalo nyní. Jedna konkrétní fotografie balancující na hranici abstraktního a konkrétního je jak nositelkou inspirace pro další tvůrce, tak i otevřenou výzvou k nové estetické recepci a interpretaci.

A jestliže jsem už jednou zhřešil a píšu o výstavě, na níž se podílím, rubrika poet v samém závěru červnového Artiklu prozradí, co na té fotografii opravdu je. Můžete mi věřit, slyšel jsem to. ∞


Jolana Havelková a autoři: Šest pohlednic (odborná spolupráce Terezie Petišková)
Poštovní muzeum (Nové mlýny 2, Praha 1)
3. 4.—7. 7.


text: Zbyněk Fišer