Expozice Rozlomená doba představuje avantgardní dobu mezi léty 1908 až 1928. Dvacet dlouhých let, které si zasluhují veliké uznání za to, jaké velikány výtvarného umění nám daly. Výstava zahrnuje více než čtyři sta obrazů, soch, časopisů, knih a plakátů zapůjčených ze šesti desítek institucí z celkem deseti zemí Evropy.

1908
Rok expresionismu. Uměleckého směru soustřeďujícího se především na své vlastní pocity a prožitky bez ohledu na jakákoli společenská pravidla. Autoři se nevyhýbali ani tématům, jako je erotika, smyslnost a všudypřítomná úzkost, která byla (a i v dnešní době stále ještě někdy je) tabu. V tomto hnutí se výrazně proslavili zejména Vincent van Gogh a Paul Gauguin, kteří se svého úspěchu dočkávali pozvolnější cestou nebo Edvard Munch, který prolomil veškeré ledy týkající se tabu svou orientací upřenou na odvrácené stránky lidského bytí, které předeslal tak, jako by to byla nezacelená krvácející rána. Na českém poli se v tomto směru vyznačovali Bohumil Kubišta, Rudolf Kremlička či Václav Špála. Široce a dalece rozmáhající se expresionismus kladl důraz na autoportrét, portrét, výraznou a ostrou barvitost, kontrasty, zdánlivou odpoutanost a nestrojenost v uměleckém projevu. Bohumil Kubišta na vlastní podobizně v haveloku (dlouhém plášti s pelerínou), lehce namodralý Bohumil Kubišta na autoportrétu, opět Kubišta jako Kuřák s dýmkou v ústech a záhadným pohledem, podobizna, jejíž autorem je sám model. Mladí nastupující umělci v avantgardním směru se mermomocí snažili odpoutat od existující koncepce moderního umění a s ním i spojeným impresionismem, symbolismem a secesí.


Láska k tělu
Velice častým námětem děl se stávaly mužské a ženské koupele či toalety. Tato díla přenesla do středu zájmů pozornost ke skupinovým ženským a mužským aktům. Nahota, erotičnost, odhalené lidské tělo, odhalená duše. Paul Cézanne, nazývaný „otcem moderního umění“, svými závěrečnými malbami upoutal mladé umělce díky své neskutečné práci s barvami a pyramidální kompozicí. Sám Henri Matisse, tvůrčí postava uměleckého směru fauvismu, ho pro toto obdivoval. Akty vyobrazené v plenéru byly jedním z nejsložitějších malířských výzev. Výstava nabízí ukázku děl z úseku Očisty výrazně barevných a kompozičně propracovaných, i ta temnější s hlubokou a strastiplnou atmosférou.

Náboženství skrývající se za oponou
Část výstavy Osudové gravitace kontrastuje s vyobrazením motivů koupání, očisty. Zaměřila se na dramatické psychické stavy opírající se o idylické výjevy. Max Oppenheimer se svou Pietou, János Kmetty s obrazem Nanebevstoupení či Otto Gutfreund se sochami Dona Quijota, Milenci a Hlavou Viki. Někteří umělci se snažili již oprostit od náboženských motivů a motivů s Ježíšem Kristem, opírali se o představu moderního ateismu a v tomto duchu tvořili svá díla. Na druhou stranu valná část autorů stále setrvávala na tradicích a zůstávali věrni svým vztahem k náboženství, který se odrazil i v jejich malbách.

1918
Rok 1918, rok pravdy. Konec první světové války a vznik Československa. Válka zasáhla a ovlivnila životy mnoha umělců. Málokdo měl v té době takové štěstí a mohl se i přes nepřízeň osudu věnovat svému řemeslu, své tvorbě. Mnoho z nich se osobně účastnilo bojů či bylo nuceno pobývat v cizině v pracovních táborech. Kruté, nicméně opravdu působivé zážitky jim dopomohly k vytvoření tak skvělých a významných děl, jaká dnes máme možnost vidět. Autoři, mezi něž patří Béla Uitz, Stanisław Kubicki, Andor a André Kertész a další.

Eden made of steel
Man. Humanity. Machines. City. Nová éra si vyžaduje „nové“ umění. Poválečná doba potřebovala restrukturalizaci, přizpůsobit se zpátky alespoň trochu normálnímu životu. To mohlo výtvarné umění poskytnout. Hlavním motivem se stal opět člověk. Člověk ve velkoměstě, konfrontovaný se současným světem, rychle proudícím tempem života, s nejdůležitějším sociálním prostředím neboli továrnou. Lidé se sami sobě odcizili, jejich nejlepším přítelem se stal stroj, zmechanizovali své výkony. Budoucnost. Člověk propojen s robotem. Karel Čapek s dílem R.U.R. předběhl svou dobu, noví a moderní Adam a Eva ukusující ze šťavnatého zapovězeného jablka z ocele, varování, zkáza.

Když Slunce zavítá do města
Slunce je považováno za odvěký zdroj života na Zemi. Pro obnovení, znovuzrození člověka v poválečné době. Humanistický sociálně orientovaný přístup navazující na symbolistiku 19. století zobrazoval uměleckou tvorbu jako předobraz nadcházejícího světa, utopii, ideálů, které spolu vzájemně propojují minulost a přítomnost. Slunce bylo odpovědí na vše. Úzkosti a sebedestrukce měli vyléčit dvě svorně tančící osoby na ničím neposkvrněné znovuzrozené zemi se sluncem hřejícím v zádech.

Tajemná Toyen, nenasytný Jindřich
Syntetický kubismus. Jeden z nejrozšířenějších uměleckých směrů po roce 1918. Zobrazoval vnější, často krajně přetvářenou realitu. Obraz se tak stal paralelou či analogií tvořenou z různých organických tvarů. Jindřich Štýrský či Toyen založili v Paříži malířský směr artificialismus, jenž touží po nevědomých psychických procesech, psychoanalýze a směřuje k nejvyšší možné imaginativní malbě.

Osvěta díky časopisům
Začátek dvacátých let 20. století je spojen s nárůstem nových uměleckých časopisů. V Budapešti to byl časopis MA, polský člen avantgardního hnutí Tadeusz Peiper formoval časopis Zwrotnica, u nás to byl například Karel Teige, který se v Praze podílel na prvních publikacích časopisu Devětsil, do nějž přispívali velcí a významní umělci. Časopisy měly jako hlavní úkol informovat o světě, roztáhnout své komunikační sítě a dodávat všechny možné aktuality. Mladá generace si nekladla za cíl pouze změnit umění, přála si zvrátit celý život. Kromě umění se psalo o filmech, sportu, politice, vědě, populární kultuře či o technických vynálezech. ∞


Rozlomená doba 1908–1928
Muzeum umění Olomouc (Denisova 47, Olomouc)
21. 9.—27. 1.