Výstavní projekty, které představují, ohledávají, nebo kriticky reagují na klimatické změny, dopad éry antropocénu na biosféru nebo blízkou budoucnost modelovanou technologickým vývojem jsou již dlouhodobě nedílnou součástí uměleckého diskurzu. Prezentují širokou škálu teoretických východisek a filozofických postojů, zároveň zpravidla kontextualizují další společenská témata rezonující současným uměním. Často využívají kvazi vědeckých postupů a principů prezentace obdobně koncipovaných děl. Mohou nám tedy výstavy, jako je Imaginární ekologie / Ekologické imaginace v dnešní době ještě přinést nová sdělení a úhly pohledu?

Vnímání současnosti, a především budoucnosti prizmatem ekologie obvykle rámují spojení jako „klimatická úzkost“, případně žal, „No Planet B“ se zase stalo emblematickým heslem protestů a aktivit, které apelují na okamžité jednání politických struktur ve snaze zabránit naprosto devastujícím dopadům světového průmyslu. Náboj naděje, vývoje, prosperity a růstu, který si s pojmem „budoucnost“ ještě stále spojuje nezanedbatelná část společnosti, se naopak v myslích některých z nás přetavuje v pocity nejistoty, strachu a beznaděje. V euroamerickém kontextu máme historicky přirozenou tendenci hledat uklidnění a nová východiska ve vědě a pokroku – selhává-li v řešení jedna technologie, nahradíme ji další. Jaké jsou však naše možnosti, pakliže zjišťujeme, že tento princip nefunguje?

Těžiště projektu nachází kurátorský tým z organizace Artbiom především v knize Timothy Mortona Ekobytí. Autorstvo zde mimo jiné zmiňuje, že největším zdrojem zmíněné úzkosti je pocit, že za klimatickou krizi může každý z nás, a tak na sebe také klademe zodpovědnost ji individuálně zvrátit – jednoduše proto, že jsme lidmi, a právě člověk klimatickou krizi způsobil.

Základní premisou Imaginární ekologie / Ekologické imaginace, která vychází ze společných diskuzí nad Ekobytím, je tak hledání odpovědí na dominantní narativ katastrofických scénářů, které často doprovází spekulace a představy o nové, dystopické společnosti. Elementárním protikladem takové situace jsou utopie, skrze které můžeme nacházet nejen naději, ale také vůli a východiska založená na vzájemnosti a napojení se na ostatní pozemské bytosti a organismy. „Žít ekologicky může znamenat mít disco v každé místnosti, noře, dutince, kapičce, textuře, záhybu, stébélku, lístečku, vlákénku či větvičce…“ proklamuje mnohohlasem členstvo Artbiom ve společném audiovizuálním díle Spóry utopie, které kombinuje tvorbu člověka s jeho pokyny generativní umělé inteligenci a následnou postprodukcí. Antropomorfní bytosti se za doprovodu meditativní audio vrstvy prolínají s výjevy pozemské i extraterestrické přírody. Navzdory snové atmosféře fantaskních krajin však zatím zůstává otázkou volba barevnosti a vizuality na hraně internetové estetiky a druhořadé roztomilosti. Je to snad proto, že právě na tyto podněty si dovedou přivlastnit a udržet naši roztěkanou pozornost?
Absence zdrženlivosti v použití výrazných barev se však objevuje také ve Vulvonautce Petry Jandy nebo v pletených objektech Martina Pondělíčka. Oba dva se přitom obracejí k archetypům ženského a mužského těla tak, jak jsou tradičně chápány na základě pohlavních znaků. Zatímco Pondělíčkovy objekty jsou spíše hravé a subverzivně si přivlastňují sloupy nebo stěny, Petra Janda ve své instalaci rozvíjí téma planetárního a kosmického, početí a rozrůstání se. Jak je ostatně pro Jandu typické, objekt balancuje na hranici tvarosloví lidského těla a přírodních forem. Nejednoznačnost vyobrazeného se objevuje také v plátnech Evy Macekové, která nezapře svou ilustrátorskou zkušenost – a je to dobře. Postavy nejistého původu v nekonkrétním prostředí navozují vzpomínky na neohraničenou dětskou imaginaci, která dokáže na základě drobných stimulů konstruovat paralelní světy, ne však nutně oddělené od toho našeho.

Poplatně názvu výstavy se Imaginární ekologie / Ekologické imaginace odvrací od objektivně popsatelného světa na Zemi a připomínají nám, že jsme stále nedílnou součástí těžko postihnutelné biosféry. Výstava tak nakonec sama kritizuje eskapismus, kterým se na první pohled může zdát – únikem ze zpustošené Země na Mars si totiž nepomůžeme, dokud si nebudeme umět alespoň představit naše skutečné propojení s ekosystémem, který spoluutváříme. Zahrajeme-li si na některou z fléten, které jsou v rámci instalace Vessels skupiny Planeta Kampus propojeny s nádobami obsahujícími houbu kombuchu, staneme se prostřednictvím dechu a slin součástí fermentace. Jak zmiňuje Morton v jednom ze svých esejí, „zamyslet se nad biosférou jako nad systémem obsahujícím všechny interakce mezi formami života, je jako ocitnout se uvnitř snící hlavy.“

Imaginární ekologie / Ekologické imaginace tak nejsou jen pandánem výstav založených na tvrdých datech, podrobných analýzách a chladných médiích, přestože digitální technologie apriori neodmítají. Představují fragment samostatného myšlenkového proudu, který se obrací k potenciálu (ne)lidské představivosti, troufalosti mít ideály, zůstat hraví a věřit, že budoucnost může být takříkajíc růžová.

text: Barbora Bahlsenová

Imaginární ekologie / Ekologické imaginace
Oblastní galerie Vysočiny Jihlava
12. 4.—16. 6. 2024