Tramvaj plná cestujících držících se madel s výrazy únavy a nevole. Výlohy v obchodních centrech lákající na sezónní slevy a před nimi ženy s odhodláním lovkyň, pohled skrze vitrínu do barber shopu, kde je s milimetrovou přesností vytvářen vzhled dnešního muže, přátelé v parku grilující maso na šťavnaté burgery, kavárny s nepřeberným množstvím druhů kávy a způsobů její přípravy – to vše jsou náměty, které by zachytila čočka fotoaparátu během všedního dne v metropoli 21. století. Galerie výtvarného umění v Chebu rozprostírá takový den ale ve zcela jiné podobě.

Výstava Všední den v české fotografii 50. a 60. let 20. století dává divákovi možnost nahlédnout do běžného života, ve kterém nebylo trendem nestíhat a být neustále zaneprázdněný. Vrací jej do světa černobílých zvětšenin klasické fotografie a otevírá vnímání plynutí času zcela odlišného tomu současnému.

Jinakost tehdejší všednosti
Vhled do výseků doby, ve které se zdánlivě nic neděje, připravil Lukáš Bártl. Ten se tématu poezie všedního dne ve fotografii věnoval už ve své doktorské práci obhájené na Univerzitě Palackého v Olomouci. Vybrané fotografie, a zejména jejich autoři, tedy nejsou dílem nahodilosti, ale dlouhodobě zkoumaného fenoménu v historii nejen fotografie, ale přístupu k obrazu skrze kameru v určitém období obecně.

Zájem zaznamenat věšení prádla, rodinné momenty, klid v ulicích města, nebo pracovní zátiší, se zrodil – zcela jednoduše řečeno – z technologické možnosti. Rozvoj fotografické techniky už doslova netížil fotografa pracujícího s velkoformátovými aparáty s nutností plánovat a promýšlet každý záběr, ale díky dvouokým středoformátovým zrcadlovkám, nebo více pohotovým kinofilmovým přístrojům, se zaznamenávání takřka čehokoli stalo součástí zájmu nejširší společnosti. Fotograf už nebyl tím, který jde ven fotografovat, ale tím, který jde ven a fotografuje. Tato drobná nuance, ale zásadní změna v přístupu, zapříčinila právě to, že se fotografování stalo společenskou zálibou už ve 20. a 30. letech dvacátého století. Nejen nové možnosti na poli technickém ale nechávaly vzniknout množství obrazových svědectví – nutnost dokumentovat přinesl i fakt vzniku Československé republiky a tedy i lačnost uchovat vše nové, sebevědomé a svobodné.

Stejně tak prohluboval fotografii zorné pole zájmu rok 1926, kdy začal vycházet časopis Pestrý týden, který byl z velké části právě na fotografických snímcích založen. Řadu dalšího prostoru pro publikování pak přinesla periodika Salon, Eva či Ahoj na neděli, kde fotografie tvořily pro tyto – jazykem dnešního žánru – lifestylové časopisy stěžejní obrazový doprovod. Právě ilustrační snímky všedního dění byly hlavními vypravěči.

Blahobyt ale netrvá věčně a relativní bezstarostnost doby kolem roku 1930 byla nahrazena nastupující hospodářskou a politickou krizí. Kontext doby si vyžádal zcela jiná témata a jen několik autorů poezii všedního dne uchovalo a přeneslo přes druhou světovou válku až do padesátých let. Za takové se dají považovat hlavně autoři Jiří Jeníček (1895–1963) nebo Václav Jírů (1910–1980), jejichž snímky dostaly na výstavě v chebské GAVU nepřehlédnutelný prostor.


Okouzlení jemným a obyčejným
Vybrané Jeníčkovy záběry fotografa-pozorovatele nechávají diváka, aby s určitým pocitem nepřítomnosti sledoval dění buď zpovzdálí nebo nepřímo. Scéna ulice po dešti, skromně zalévanou už jen sluncem a navzdory své velkorysosti hostící jenom hrstku lidí, kteří se z Jeníčkovy perspektivy pozorovatele stávají pouze vzdálenými, nerozpoznatelnými postavami, nechává vyniknout tento autorovi důvěrně známý prostor jako pomyslné plátno, na němž právě všední den zanechal konkrétní stopy deště, vysychající kaluže a stínů stromů. S výtvarným citem a především nevtíravou rafinovaností zobrazoval Jeníček všednost jemně, poeticky a zpovzdálí.

Jírů jako popisnější fotograf scén s konkrétním děním přesto nepřinášel ve svém obrazovém svědectví jen informace, ale s citem pro balanc mezi patetičností a lyrikou přecházel i k odlehčeným až humorným záběrům. Nutno podotknout, že fotografické obci nepřispěl pouze svými snímky, ale roku 1957 i založením časopisu Fotografie – odborná revue výtvarné fotografie, později přejmenovaného na Revue Fotografie, jehož šéfredaktorkou se pak od roku 1972 stala Daniela Mrázková (* 1942).

Svědectví o všedním dni v Brně přinášelo hned několik autorů. Byl mezi nimi Jan Beran (1913–2003), který se od klidných poetických sdělení přesunul k dynamické kompozici a zachycování výrazného momentu. Jeho citu pro kompozici snoubenou s výtvarným vyjádřením a práci se světlem si nelze nevšimnout snad v žádné z vystavených fotografií. Diváka téměř zamrazí z civilního, ale přesto výrazně výtvarně zachyceného portrétu Prodavač ledu.

Rovněž brněnským autorem, kterého jako Berana propojovala skupina Vox, byl Karel Otto Hrubý (1916–1998). Ten tematicky vyhledával civilní, až intimní momenty nejrůznějších vztahů – od rodinných po partnerské – napříč generacemi, do nichž uměl vložit atmosféru podobnou pečlivě nasvíceným filmovým scénám.

Do skupiny Vox také patřili autodidakti Vladimír Skoupil (1920–1989) a jeho žena Soňa Skoupilová (1920–?) či Miloš Budík (* 1935), na výstavě zastoupený množstvím výrazných fotografií v žánrové, kompoziční i atmosférické rozmanitosti. Dalším brněnským samoukem se zájmem o všednost, ztvárněnou například snímkem zívající ženy jdoucí s davem lidí po ulici, byl Bohuslav Burian (1922–1989).

Brněnskou fotografickou obec klene Jaroslav Vávra (1920–1981), který ve městě studoval a spojil s ním své tvůrčí začátky. V padesátých letech se ale přestěhoval do Olomouce, kde stál u zrodu skupiny Dofo. I jeho pojetí všednosti nevybočovalo z řady citlivých autorských pohledů na každodennost.

Zátiším z pracovních prostředí, kde nechyběl asfalt, ocel ani pracovní stroje, se věnoval Ivo Přeček (1935–2006), dělník v závodu Sigma Olomouc. Svými fotografiemi jeden z nejzajímavějších členů skupiny Dofo.

Snímky z dílenského prostředí, sdílení skupiny Dofo a výrazný tvůrčí přístup neslo jméno i Jana Hajna (1923–2006).

Do skupiny Dofo patřil také Rupert Kytka (1910–1993), oblíbené motivy deštníku, loděk nebo pouťových koníků, vybírané zcela jistě pro svůj výrazný rytmus a tonální možnosti.

Erich Einhorn (1928–2006), jedna z klíčových postav československé fotografie druhé poloviny 20. století, je na výstavě pochopitelně zastoupen nejen fotografiemi, ale i svými knihami. Jeho žena Milada Einhornová (1925–2007) vytvořila pravděpodobně nejcitovanější fotografii všedního dne nazvanou Není lehké býti otcem.

Ačkoli jsou fotografické začátky dalšího zastoupeného autora Pavla Diase (* 1938) spjaty s Brnem, stal se v roce 1964 vůbec prvním absolventem nově vytvořeného oboru fotografie na pražské FAMU. Do roku 1961 bylo možné věnovat se pouze studiu v oboru filmová kamera, a proto není divu, že většina tehdejších fotografů byli autodidakti, či prvotně filmaři.

Dalším ženským jménem tohoto fotografického období je Marie Šechtlová (1928–2008). Ta se tematicky věnovala hlavně světu dětí a jejich her. Nutno podotknout, že jemně a citlivě.

Výstava neopomíjí ani snímky Jaroslava Pacovského (1906–1964), nebo Borise Baromykina (1928–2008).

Od smyšlených k hmatatelným
Přestože do oboru fotografie pronikl pojem „poezie všedního dne“, užívaný především literární historií v souvislosti s mladými básníky druhé poloviny 50. let, nebyla cesta k těmto tématům tak přímočará a založená pouze na technických inovacích. Je třeba ještě zmínit a alespoň drobně nastínit období po konci druhé světové války. Dramatický vliv na domácí umění měl únor 1948, kdy se dostalo pod kontrolu tehdejší politické moci. Fotografie se stala mocným nástrojem komunistické propagandy a v nastalém období se tak musela podrobit dogmatům socialistického realismu, čemuž odpovídala zobrazovaná témata: dělníci a zemědělci, všelidové oslavy, příslušníci ozbrojených sil, nebo rekreace pracujících. Oficiálně publikované fotografie tedy naprosto zkreslily podobu a hodnoty života let 1950–1953. Fotografie přestala být vnímána jako médium pro umělecké vyjádření a byla znásilněna do podoby pouhého nástroje propagandy. Ke zřetelnému uvolnění došlo až po smrti Stalina a Gottwalda. Koncem padesátých let byla fotografie uznána za umělecké médium a v tomto období až do okupace v srpnu 1968 pak dosáhla svého rozkvětu. Vznikla řada nových periodik a dvě výstavní síně, v šedesátých letech byla založena samostatná sbírka fotografie v Moravské galerii v Brně, fotografie začala být vyučována jako samostatný obor na FAMU. Zájem o všednost, každodennost a hledání poezie v těchto chvílích se tak v rámci širšího historického kontextu stal přirozenou potřebou nejen fotografů, ale i literátů. Odklon od nuceného zájmu o „vymyšlené rytíře zlatých hvězd“ vedl ke skutečnému zájmu o „chlapce, ženy i ženičky, děti i báby, siláky i holčičky, dělníky hlav i rukou“, tedy o „miliony obyčejných živých, hrdiny všedního dne“, jak napsal ve stati Poetický zázrak všednosti v časopisu Květen z roku 1956 Jaroslav Boček (1932–2003), výrazná postava tehdejší publicistiky a kritiky. Ten už ale v roce 1962 v časopise Kultura s citlivostí vizionáře kriticky reflektoval příliš dlouho trvající lyričnost v československé fotografii a svými tezemi ji směroval k tématům společenským a sociálním. Prorockou sílu těchto slov pak dokládají snímky první generace našich dokumentárních fotografů.

Výstava Všední den v české fotografii 50. a 60. let 20. století ukazuje sílu fotografie právě v její podstatě – uchování skutečnosti, předání informace, zakonzervování času. Za necelých sedmdesát let tedy přeji příjemné nostalgické vzpomínání při pohledu na ódy unifikovanosti, shonu a zpovykanosti ilustrované básní budoucího Josefa Bruknera. ∞


Všední den v české fotografii 50. a 60. let 20. století
GAVU – Velká galerie (náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb)
12. 4.—17. 6. (komentovaná prohlídka st 13. 6. 17:00)