Salm Modern #1: Možnosti dialogu se v mnoha ohledech stává přelomovou výstavou Národní galerie v Praze. Které možnosti to jsou?

Zvučné, bulvární, profesionální, alarmující
Odvolání – dnes již bývalého – generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta je na samostatný text. Ten by nebyl prvním a nebude ani posledním. Jen pro shrnutí: Ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) docenta Fajta odvolal ve čtvrtek 18. dubna kvůli autorské smlouvě na 1,2 milionu korun a kvůli dlouhodobým nájemním smlouvám uzavíraným Národní galerií.

Jestli je to důvod k odvolání z hodiny na hodinu, přestože vedl Jiří Fajt Národní galerii od léta 2014 a za období svého působení v instituci pozvedl návštěvnost téměř dvojnásobně, (loni ji navštívilo celkem 711 928 lidí oproti 380 tisícům návštěvníků z roku zahájení jeho vedení), nebo že díky osobním vazbám zrealizoval v České republice výstavu vůbec největšího díla Zákon cesty čínského umělce a disidenta Aj Wej-Weje, který ocenil Fajtovu podporu a volnost v tvorbě jako něco nesamozřejmého, co se jen tak neděje, nebo je honorář za práci zástupným důvodem k odvolání, je na zvážení (chytrému napověz). Ke změně situace nestačilo ani vyjádření dvanácti představitelů světových výtvarných institucí, kteří se ve svém dopise premiérovi Andreji Babišovi (ANO) za Fajtovu práci postavili. Na místo člověka s viditelnými výsledky a odborností tedy nastupuje císařův pekař, exšéf Penamu z holdingu Agrofert Ivan Morávek, a evidentně se tady začíná péct trochu jiný dialog.

Bez možnosti dialogu
Název výstavy Možnosti dialogu vybral Jiří Fajt, který je jejím spolukurátorem, společně s Erikou Hoffmann. Sběratelkou, která se svým, dnes již nežijícím, manželem Rolfem Hoffmannem od roku 1968 nashromáždila díla od umělců jako jsou například Andy Warhol, Jean-Michel Basquiat, Nan Goldin, Frank Stella, Marina Abramović, Jake & Dinos Chapmanové, Keith Haring a řada dalších. Velkoryse věnovala 1200 uměleckých děl ze své sbírky Staatliche Kunstsammlungen Dresden, se kterou Národní galerie, ještě ve spolupráci se Sammlung Hoffmann Berlin, výstavu připravila. Po Fajtově odvolání se Hoffmann nechala slyšet, že by si nejraději vše Národní galerii zapůjčené odvezla zpět. Nedivím se. Hrůzy války Jakea a Dinose (1990), dílo bratří Chapmanových, na které lze dýchat ze vzdálenosti pár centimetrů a u nějž lze pozorovat výjimečně propracovanou psychologii jednotlivých postav, si Kocourkov nezaslouží. Jiří Fajt vedl Národní galerii od roku 2014. Možnosti dialogu se tak staly jedním z jeho posledních výstavních projektů. Paradoxně bez možnosti dialogu.

Konečně ale nahlédněme do jednotlivých sálů. Je jich celkem 27. Snad tohle číslo, které ohraničilo závěr života mnohým legendám, předčasně neukončí trvání výstavy.


Třikrát a dost?
Výstavu jsem viděla doposud třikrát od jejího uvedení v prosinci 2018. A to protože se na první zhlédnutí její estetická komplexnost nedá vstřebat a na druhé návštěvě už ji provázel další kurátor výstavy Otto M. Urban společně s uvedením nové obměny sekce Young Scene Challenge, která představuje dialog mladých českých umělců s těmi světovými. Tedy tímto poukazuji na další důležitou vrstvu výstavy – možnost pro mladé žijící autory představit svá díla mezi těmi již etablovanými, přesněji řečeno špičkovými, autory vizuální scény. Taková příležitost není jen cenným příspěvkem do životopisu k seznamu skupinových výstav, ale možností, jak svá díla představit v kontextu děl, která již objektivně obstála, a šanci dostat se do povědomí sběratelů, jež mladé a talentované autory vyhledávají. Je to potřeba. Nežijeme v době romantických představ o umělci, který čím talentovanějším je, tím více mu kručí v břiše, přestože posmrtná busta už se modeluje.

Salmovský palác, klasicistní monumentální trojkřídlá budova na Hradčanském náměstí, převzala v roce 2004 do správy Národní galerie a jeho zdevastovaný stav uvedla po rekonstrukci do podoby výstavních prostor. Výstava Možnosti dialogu se tak stala devátou, možná osudovou, expozicí v této prostoře.

Hloupého trkni
První sál otevírá animovaný film Možnosti dialogu (chytrému napověz) Jana Švankmajera z roku 1982. Ten propojuje předměty každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami do fantazijního, snového, surreálního i komického celku tak, jak je to Švankmajerovi vlastní. V sále je propojen s již nežijícím velikánem Andy Warholem a jeho obrazem Portréty z roku 1980. To není jeho jediné dílo na výstavě, v pětadvacátém sále ještě oslňuje se souborem Západ slunce (1972), který byl ponechán ve své původní šíři – tedy tak, jak se na soubor patří. Kurátoři jej nechali zapadat v celé místnosti okolo Prvního modelu pro Kunsthalle Dresden Franka Stelly (1991) a prožitkem z tohoto sálu umlčeli možný dialog o západu slunce jako kýči. Jen těžko se hledají slova pro popis zážitku z předposledního sálu, ve kterém se potkávají skrze svá díla Marina Abramović, Hiroshi Sugimoto, Adriena Šimotová a Manabu Yamanaka. V šestadvacátém sále je divák vtažen do citlivého dialogu intimity lidského těla se všemi jeho detaily, které věk vytvaruje, vyryje a svěsí. Yamanakovy fotografie stoletých nahých Japonek v životní velikosti nainstalované v úrovni divákovy postavy a jeho očí, aby mohl figurám stát tváří tvář, přichází k fascinativnímu konkrétnu lidského těla abstraktní vyjádření na ručním papíře prací Adrieny Šimotové. Magie věcí I a II (1991), snad se strukturou lidské kůže, snad šustivém jako její stáří, snad bílém stejně jako Yamanakovy monochromatické fotografie, a přesto v autorství a citlivosti Šimotové vlastní. Jejímu protipólu bezčasovosti pak úderem blesku v monochromatickém ztvárnění dynamicky kontruje Hiroshi Sugimoto svými Lightning Fields (2009) a z estetické kontemplace děl Šimotové poutá pozornost k jednomu okamžiku, ve kterém jsou zachycené vrásky blesku, řeky energie. Zcela jiný prožitek přináší sál, kde běží záznam performance Diva. Reinkarnace (2005) Katarzyny Kozyry, která je v masce, proměňující ji na korpulentní pěvkyni, zavřena v kleci a zpívá árii Olympie z opery Hoffmannovy povídky. Celou tuto osmiminutovou podívanou sleduje ve smyčce od začátku otevírací doby až do jejího konce La Demi-Poupée (1970–1971), dílo Hanse Bellmera v podobě nadživotní panenky. Ta neodchází snad jen proto, že má jednu nohu – o to pečlivěji střeženou na polštářku zhotoveném přímo pro podívanou v Salmovském paláci –, a ani chybějící oči a uši ji nenutí mít na performanci s árií francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha názor. Ostatně místo hlavy má hýždě. K prožitku z instalace přispívají i původní tapety v místnosti, které vytvářejí scénografický charakter instalace. V souvislosti s tím, že Bellmer, člen surrealistické skupiny ve 30. letech v Paříži, loutky vytvářel do výsledného díla, kterým byla fotografie, se idea instalace skrze kurátory navrací k autorovu původnímu záměru.

Výstava par excellence
Není možné v tomto textu postihnout všechny sály a vystavené autory – především to ani není nutné, neboť vizuální umění, které výstava Možnosti dialogu představuje, je čitelné očima bez nutnosti explikací. Díla jsou silná a oslovující ve svém vizuálním jazyce a jejich propojení je silným dialogem nejen na stěnách, ale i v prostoru, kdy se návštěvník ocitá v několikahodinovém paláci intenzivních estetických zážitků, vjemů a emocí, stává se návštěvníkem jednotlivých světů, občas scénografického charakteru, díky tomu, že Salmovský palác není galerie charakteru white cube, ale komplikovaný prostor, ve kterém kurátoři v instalaci citlivě zohlednili původní interiér s tapetami, výklenky, kamny či okny. Každý sál a díla v něm propojená vytváří nové vrstvy sdělení – od čistě vizuálního propojení, které drží vzájemný dialog, předává i nové vrstvy obsahové, aniž by musel ty původní vytrhnout ze svého kontextu. Výběr děl a jejich uspořádání ukazuje, že hranice jednoho díla nekončí svou hmotou nebo hranami rámu či vitríny, ale je rozmělněna, lépe řečeno rozšířena, postavením díla do nové souvislosti, a tedy vytváří zcela novou výpověď. Bez závislosti na schopnostech divákovy komunikace obstojí díla samostatně, s divákovou citlivostí a tázavostí jsou možnosti bezpočetné. Možnosti dialogu ukazují, že čeští autoři, kterých je na výstavě zastoupeno značné množství, obstojí vedle těch světových bez nutnosti porovnávání. Basquiat vedle Bolfa. Nebo Bolf vedle Basquiata? Tuzemské autory už snad není potřeba zpochybňovat. A deklaruje to i výstava v Salmovském paláci. ∞


Salm Modern #1: Možnosti dialogu
NGP – Salmovský palác (Hradčanské náměstí 1, Praha 1)
2. 12. 2018—1. 12. 2019