Když jsem vkročila do berlínské galerie v Gropius Bau a těšila jsem se na výstavu Fabelhaftes Produkt americké queer umělkyně Vaginal Davis, netušila jsem, jak zábavným a mnohdy matoucím zpracováním komentovat otázky nezařaditelnosti a vykořenění v rámci skupin, do kterých bychom měli patřit.

V poslední době se setkávám s lidmi, kteří sdílejí podobný pocit jako já: ať se ocitnou v jakékoli společnosti, vždy „jsou“ příliš levicoví, nebo málo levicoví. Člověku to může dát jakýsi pocit výjimečnosti vedle poznání, že nikam zcela nezapadá. Možná jsou skupiny krčící se pod konkrétními charakteristikami aplikovatelnými na jejich členy mýtem. Takovým, který do našich duší vkládá vědomí, že nikam nepatříme. Nemá tento pocit ale do určité míry každý? Politika identit je tak silná, že ztrácíme své unikátní tělo a mysl a naše zkušenost je redukována na sadu vlastností připisovaných zkušenosti vybrané škatulky, kterou pro nás ostatní vybrali.

I tak široký pojem queer s sebou nese jisté nároky – vypadat nebo chovat se určitým způsobem. Pokud queer jsme, musíme to neustále dokazovat? Jsme jen tím, co performujeme? Co když nás ostatní nevnímají jako ty, jimiž jsme? Co když náznaky příslušnosti ke komunitě nejsou dost silné? Co když její pravidla porušujeme, ale stále si přejeme být přijímáni?

S pocity, že se člověk musí snažit být „správně“ queer, „správně“ angažovaný a „správně“ umělecký, nalezneme v dílech Ms. Davis ujištění, že máme právo být divní, směšní, přepjatí a nezařaditelní. Vaginal Davis nechce reprezentovat. Je v pořádku, když jste nadbyteční, nepohodlní, „příliš“ – tuto zprávu vysílá skrze svou marnivou, trashovou estetiku. Inspiruje se klasickými pohádkovými motivy nebo operou, stejně tak používá jako výtvarný nástroj make-up, pohrává si s kýčem a neřeší, kdo její umění uzná.

Čaroděj ze země Oz jako prostor svobodné imaginace

V první části výstavy se setkáváme s variací na knihu L. Franka Bauma Čaroděj ze země Oz. Příběh původně určený dětem si Davis přisvojila jako prostor svobodné imaginace. Fascinovala ji nejen jeho nekonvenční struktura a postavy, ale také autorovo propojení s první feministickou vlnou – Baum byl ovlivněn ženským emancipačním hnutím prostřednictvím své manželky a tchyně, které patřily k výrazným americkým sufražetkám. V instalaci se prolíná hlasová koláž vnitřních monologů s výtvarnými intervencemi: make-up aplikovaný přímo na stěny vytváří roztříštěný, nesoustavný prostor, v němž se Oz znovu rodí jako matoucí a svobodné teritorium. Sošky hrdinů ze země Oz, odlité z hliníku ve slévárně na průmyslové díly, doplňují celkový obraz prolínání vysokého a nízkého, glamouru a průmyslové výroby, fikce a autobiografie. Na okenních parapetech leží nově vydaný zine Middle Sex, navržený ve formátu kapesní bible jako gesto křížení vážných otázek identity a posthumoru.

Někdy teenagerka okouzlená gay pornografií a drby, jindy akademička se znalostí queer teorie a dějin avantgardy

Ve druhé části výstavy se seznamujeme s Afro Sisters, první kapelou Ms. Davis. Videozáznam koncertu je nám zprostředkován v přítmí místnosti stylizované do undergroundového baru – kovové stolky s letáčky s modrým nasvícením zvou posedět a sledovat vystoupení. Davis vešla do uměleckého světa koncem 70. let jako zástupkyně homocoru – radikální queer odpovědi na sterilitu gay mainstreamu a zároveň na rigiditu punkové scény. Jak sama říká, byla příliš gay pro punk a příliš punk pro gaye. Založila několik kapel s názvy jako black fag nebo ¡Cholita! The Female Menudo. Hudba nebyla únikem, ale vytvářením prostoru. Bez dekora a se smyslem pro estetiku chaosu. V tomto ladění se nesou i její performance, které se nám odhalují v též místnosti.

I v nich mě poutá kritika vkusu, jež se táhne celou tvorbou Ms. Davis, která nikdy není čistě umělecká, výhradně politická či jednoznačně parodická. Někdy působí jako teenagerka okouzlená gay pornografií a drby, jindy jako akademička se znalostí queer teorie a dějin avantgardy. Právě tím odhaluje, jak moc jsou naše kategorie křehké, a upozorňuje na neustálou proměnu, kterou naše identita prochází, i na právo volby toho, kým se chceme stávat.

HAG: bytová galerie outsiderů a queer ikon

Následující instalace s názvem HAG je snovým pokojíčkem, jehož otvory otevírají pohled do vnitřní krajiny mysli Davis, kde se narušuje běžná perspektiva i lineární zkušenost. Vstupujeme do ní a pohybujeme se po šikmé podlaze a za růžového osvětlení pozorujeme malovátky znázorněné postavy čarodějnic na zdech a dvojici soch z upečeného chleba, nesoucích jména Dirty Mariah a Justin T. – groteskních figur, které oscilují mezi domácím rituálem a popkulturním komentářem. Celá instalace je odkazem na DIY galerii HAG, kterou Vaginal Davis v 80. letech sama založila a provozovala v bytě na Sunset Boulevard v Los Angeles (1982–1989). Šlo o místo, kde vystavovala výhradně umění osob, které se nepovažovaly za profesionální umělectvo — tvořily z běžných materiálů, bez formálního výtvarného vzdělání. Jako galerie outsiderů, queer ikon a neoficiálních uměleckých postav byla samotnou performancí života jako umění.

Po návštěvě pokojíčku, vnitřního světa Davis, vstupujeme do růžové Fantasia Library (Knihovny fantazie), pojmenované podle románu Dawn Powellové o newyorské smetánce i podsvětí. Místnost je plná přes 500 pastelově růžových, fiktivních svazků. Imaginární tituly jako The Fiscal Clit (Fiskální klitoris) nebo Hollywood Speaks (Hollywood promlouvá) představují schopnost Ms. Davis přepisovat realitu jazykem, který tvoří vlastní, smysluplný vesmír. Jak poznamenala spisovatelka Dodie Bellamyová, Davis si vytváří nový svět tam, kde pro ni není místo. Vedle knih se v knihovně objevují artefakty z jejích performancí, dopisy, koláže a portréty kulturních ikon – od Audre Lordeové po Joan Didionovou – které formovaly její literární imaginaci i politickou citlivost.

Mozaika postmodernismu

Druhá místnost výstavního prostoru s názvem The Wicked Pavilion (Hříšný pavilon) utváří erotický pokoj, který zároveň působí dojmem dadaistické svatyně. Do otočné postele je zabořena monumentální socha penisu – rekvizita z předchozích performancí, která oslavuje sexualitu a zároveň zesměšňuje fetiš mužnosti. V rohu místnosti stojí budoár s laky na nehty, které Davis používá nejen k líčení, ale i k malování portrétů. Vedle deníku ve tvaru masky se povalují plakáty Afro Sisters a na šňůře „se suší“ portréty pověšené za kolíčky na prádlo. Bulvární novinářka 30. let Elsa Maxwellová vedle Michaela Pitta, idola androgynní krásy z filmů Gus Van Santa, Christiane F., ústřední postava a zároveň autorka knihy My děti ze stanice ZOO, po boku zpěvačky Glorie Williamsové, herečka ikonických Lynchových filmů Isabella Rosselliniová spolu s letákem kolektivu CHEAP a modelem z obálky pornočasopisu Straight To Hell. Mix kulturních ikon, pop idolů, symbolu drogové závislosti, legendárnosti i pomíjivosti. Vizuální esej o vkusu – co dělá celek hodnotným a čemu nepřičítáme nic jiného než lacinost?

Instalaci doprovází koláž zvuků: píseň A Love Like Ours z hollywoodského muzikálu, hlasové zprávy od tajného ctitele a úryvky z rozhovoru Davis a Rona Atheyho pro LA Weekly. Jedná se o proud vnitřních hlasů, z nichž žádný nevládne, jen my sami si vybíráme, který necháme zaznít silněji a který zůstane jen náznakem výpovědi.

Umění, které se nebojí nepatřit

V centru tvorby Davis stojí happening identity, která se rozpadá a skládá znovu. V současné silně virtuální době, ve které se vzhled zaměňuje za osobnost stále víc a je žádoucí zapadat podle vnějších charakteristik, můžeme v tvorbě Vaginal Davis najít útěchu, že být „moc“ nebo „málo“ je také legitimní a všechny verbalizované kategorie jsou jen akcentovanými body na spektru. Nebýt rozpoznán*a je oprávněné a být směšný*á je politické.

Na výstavě jsem se necítila především jako návštěvnice umělecké instituce, ale jako někdo, kdo na chvíli vstoupil do cizího domu a putoval po stopách životních událostí, etap a zkušeností, které za sebou nechává konkrétní individuum, ale které jsou svým způsobem univerzální. Průlet jednotlivými epizodami Ms. Davis mě přivedl k myšlence, že i nečitelnost může být forma existence. A možná i jediná; třeba si jen myslíme, že čteme, přitom jen dezinterpretujeme, co se z výkladů neustále vyvléká. Zašmodrchanou nit pak nelze narovnat a její tvar se nám příčí, proto se radši uchylujeme ke známým kategoriím. Vaginal Davis nabádá, abychom se vzepřeli pohodlnému řazení světa na dobré a špatné, vkusné a nevkusné, naše a cizí. Nabízí nám prostor, kde může existovat vše – i to, co společnost nechce přijmout.

Vaginal Davis: Fabelhaftes Produkt
Gropius Bau (Niederkirchnerstraße 7, Berlín)
21. 3. – 14. 9.