Být útočištěm

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Umělecký prostor na Palmovce se od svého vzniku v roce 2018 postupně proměnil: z galerie vystavující především kamarádstvo z uměleckých škol se stal komunitním a angažovaným místem zaměřeným na současná, queer a sociální témata.

Za klíčové momenty v růstu S1 označuje Zai výstavu Hello, my name is (2022), první s explicitně queer tematikou, a začátek války na Ukrajině, která vedla kurátorský tým společně s vystavujícími k transformaci výstavního prostoru na krizové centrum.

„Prvních čtrnáct dní jsme měli*y otevřeno non-stop, střídali*y jsme se, aby tu někdo byl, když nás nějaká rodina našla na Instagramu a potřebovala nouzové přespání. Měli*y jsme zařízené praní u sousedů, naproti v kavárně Alf & Bet speciální kód, na který jsme mohli*y zdarma vzít jakékoliv jídlo, nabízeli*y jsme asistenci, hlídání dětí. Bylo to tak intenzivní, že nedlouho potom jsme vyhořeli*y… Byli*y jsme totálně unavení*. Myslím, že ta zkušenost byla hodně důležitá. Tehdy jsem byl* v kontaktu Institutem úzkosti došel* jsem k tomu, že existují důležitější věci než umění. Ne, že bych ho neměl* rád, právě naopak, ale tehdy nastala změna – přestat dělat umění pro umění a aplikovat kreativní myšlení na něco jiného.“

Queer safe space

„Queer prostory neexistují. Existují jen prostory, které využívají queer lidé nebo které slouží queer účelům,“ zní v knize Stud: Architecture of Masculinity Joele Sanderse. Zai na to reaguje: „Většinou se neoznačujeme queer prostorem ani bezpečným prostorem. Já si nemyslím, že bezpečný prostor vlastně může existovat. Namísto bezpečného prostoru používáme slovo útočiště. Je to místo, které vzniká z nějaké potřeby, v čase krize. Sám* vidím Světova 1 v pozici ally – tedy v pozici podpory a umožnění aktivismu, což je strašně důležité a často se na to zapomíná. Máme kontinuální program, za který jsme financováni, máme vlastní prostor, takže jsme v pozici privilegia. To spojujeme například se spoluprací s kolektivem Plusko+, Kroužkem Intersekce, pražským SdruŽen nebo Prague Revolutionary Choir a dalšími, kterým nabízíme možnosti využití našeho zázemí zadarmo. S Pluskem+ také děláme zine, který mapuje queer prostory, kde debatujeme, co queer prostory tvoří. Je to místo, kde se queer člověk cítí bezpečně? Nebo je to prostor, který něco nabízí? Kde pracují queer lidé? Nebo ho vlastní? Tohle nemáme stoprocentně vyřešené.“

Podle Zaie i samotné vytváření a udržování prostoru jako S1 může být aktivismem. Dodává: „Děláme to z vnitřní potřeby. Jsou to témata, která jsou nám osobně blízká, sami*y je řešíme. Vytváříme prostor, kde chceme sami*y být – možná i proto, že když jsme začínali*y, taková místa tu skoro nebyla. Neexistuje jeden ultimátní queer bezpečný prostor. Jde o diverzitu prostorů, kde si každý* najde ten svůj.“

Bezpečí je prchavé

Angažovanost ale přináší rizika. Vyvěšení queer vlajky v S1 přitáhlo pozornost krajně pravicové Dělnické mládeže; podpora Palestiny zase vedla k obvinění ze strany zastupitelstva MČ Praha 8 z podpory terorismu a k odebrání finanční dotace.

Zai pokračuje: „Překvapila nás velká vlna solidarity. Darovalo nám peníze strašně moc lidí a díky jejich štědrosti náš rozpočet v tomto roce poprvé přesáhl milion korun. Po sedmi letech jsme se dostali*y do bodu, kdy můžeme lidem, co tady pracují, vyplácet pravidelnou odměnu. Mohl* bych vlastně poděkovat Praze 8 – díky tomu se o nás dozvědělo spoustu lidí, kteří  nás předtím vůbec neznali*y.“

Nebojíte se, že tento safe space přestane být safe?

ZX: Bojíme. Čím víc pozornosti přitahujeme, tím menší je pocit bezpečí… Po kauze s Prahou 8 jsme dostali*y pár výhružných SMS, komentáře a zprávy na Facebooku, e-maily plné nenávisti. I s rasistickým obsahem. Začal* jsem být hodně paranoidní. Pozoroval* jsem každého, kdo šel kolem galerie. Bál* jsem se, protože k nám přišlo pár lidí, kteří byli*y otevřeně konfrontační. Zároveň mám ale pocit, že když nás někdo nenávidí, znamená to, že děláme asi něco správně.

Ve stories na Instagramu jste zveřejnili*y výběr negativních reakcí, kde třeba zaznělo: „Such hypocritical and offensive signage, it’s almost funny. Pretends to be inclusive but is actually quite exclusionary.“ Má inkluze a otevřenost hranice?

ZX: Inkluze je vždycky spojená s nějakou mírou exkluze. Jsou to dvě neoddělitelné věci. Prostory, které jsou do určité míry exkluzivní, mohou nabídnout vyšší míru bezpečí. Nějaké časy si prostě vyžadují něčeho víc. Snažíme se udržovat rovnováhu a vědomě s tím pracovat.

Nevzdávat se

S1 se neustále vyvíjí. Momentálně připravuje prostor pro rezidence, stávající výstavní část se promění na komunitní a výměnou se přesune do prostoru nynější kanceláře, tzv. obýváku.

„Konec konců doufáme, že prostorů jako je Světova jednou nebude potřeba, protože všichni budeme mít stejná práva a respekt. Samozřejmě je to hodně zidealizované a utopické,“ dokončuje Zai.

Po sedmi letech ve vedení S1 Zai přiznává, že nikdo z týmu by tuhle práci nedělal*, kdyby pro ně nebyla hluboce smysluplná. I když to nemusí být úplně zdravé, jak dodává. Plánuje se stáhnout z dramaturgické tvorby programu, ale zatím neví, jak vytvořit místo, které bude dlouhodobě fungovat i bez jeho* každodenní přítomnosti. Světova je útočištěm i pro něj*, což ale neznamená jenom spoustu pozitivních nezapomenutelných chvil, ale také traumata.

Možná nejde o to oblepit místo nálepkou safe space, ale kultivovat udržitelné prostory tam, kde jsou potřeba – a vědět, že se do nich můžeme vrátit, až na to budeme připraveni*y.

text: Lucia Haleková