Spoluzakladatel galerie Tranzitdisplay, kurátor, intelektuál a především – vynikající výtvarný umělec. To je, velmi zjednodušeně řečeno, Zbyněk Baladrán.

Po studiu kunsthistorie na Univerzitě Karlově se Zbyněk Baladrán plynule přesunul na Akademii výtvarných umění, aby na tamní půdě po vystřídání třech různých ateliérů konečně na sklonku studií nalezl obsahové těžiště svých děl. Tím je, parafrázujeme-li popis ze samotného autorova portálu, hledání souvislostí mezi minulostí a jejím utvářením ve vztahu k přetrvávajícím vzorcům v teorii poznání. To, co se v lidském světě odehrálo a odehrává, Baladrán zkoumavým pohledem zpracovává ve vztahu k tomu, jakým způsobem uvažujeme. Při svých výstupech využívá kromě prostorových instalací především formát videoeseje. Tedy jakýchsi obrazových posloupností (ve většině případů složených z již jednou vytvořeného materiálu), jimiž prostupuje slovní linka. Nejčastěji se při nich setkáme s pohledem na „své“ ruce rozličně zacházejícími s (archivním) obrazem či různými poznámkami. S podobou a výstavbou textu umělec s oblibou experimentuje.

Zbyněk Baladrán si velmi rozsáhlý hmotný archiv sám utváří. Údajně se hmotnost jím nastřádaného materiálu dokonce rovná půl tuně. Obrazy, které následně uměleckým způsobem využívá ve svých studiích zaměřených na lidský druh, si autor vybírá intuitivně.


Nekonečná přechodová fáze
Baladrán má dlouhotrvající nedůvěru v nezpochybnitelnost. Stále pátrá po příčinách skutečnosti, snaží se odkrývat pozadí a skryté vlivy. Usilovně se pídí po prvotním podněcovateli dění. To celé se váže k jakési nutkavé potřebě nepřetržitě kritického pohledu, prostřednictvím něhož nahlíží na svět.

Vlastně to v určité rovině souvisí už s Pasoliniho textem Struktura, jejíž cílem je stát se jinou strukturou, kterou umělec označil za pro svou tvorbu zásadní. V textu se Pasolini zaobírá charakterem scénáře. Označuje jej za cosi přechodového, formu, která se snaží stát něčím jiným. Už to není literatura – ale film to ještě také úplně není. Jedním ze společných jmenovatelů výtvarníkovy práce je tak podněcování ke změně, zlepšení, působivé předání vzruchu. Bez nároku na konečnou podobu. Dost možná i v tom spatřuje význam umění jako takového. „Věřím, že umění má moc pohnout člověkem, jako samozřejmě i jiné věci, ale umění je na to zaměřeno primárně. Je to návod, jak se dívat na svět, který je možné sdílet.“

Samozřejmě, Baladránovi neschází schopnost filozofické reflexe a v případě svých dekonstruktivistických sklonů si dobře uvědomuje i přítomnou hrozbu začarované smyčky, z níž se nelze vyvléknout. Do svých poznámek si kdysi zaznamenal:„Když promýšlíme minulost a její vztah k současnosti, hledáme body a linie, podle kterých se v dané oblasti zorientujeme. Nemůžeme odhodit to, co sami representujeme. Náš ideologický aparát se promítá do věcí, které vystupují z minulosti. I v případě, že se to snažíme obejít, narazíme na stejný problém, stále to bude naše konstrukce. Kde tedy začít?“

Zbyněk Baladrán se nikterak zásadně nebrání označení angažovaný autor. Jednou dokonce pronesl, že „nevytváří umění proto, aby někoho povznášel.“ Uměleckou činnost v dnešní době zkrátka vnímá především jako platformu pro odkrývání skutečného charakteru společenského uspořádání a politických a ideologických poloh, které jsou v něm obsaženy.

Poetika
V umělcově osobnosti se však snoubí vícero poloh. Nikoli jen ta čistě myslitelská. Kdyby v sobě nenesl silně zakořeněný poetický princip, nejspíše by se uspokojil studiem dějin umění. Baladrán hodně čte, hodně přemýšlí, ale v prvé řadě – vytváří umění. Přestože některé umělcovy práce jsou čistě textové, nechybí mu cit pro účinnou metaforu, cit pro obrazné, ale i obecně obrazové vyjadřování.

A tak se autorovi nestala cizí ani práce s hlasem. Ani ne tolik se svým – sám se prý poslouchá nerad – jako spíše s možnostmi hlasu obecně. Tok promluvy ale Baladrán také považuje za obrazotvorný. I proto se můžeme v tvůrcových videích setkat s hlasem šeptajícím, hebkým, hlasem zdvojeným, přičemž první, ženský je následován mužským, rozličnými dětskými hlasy, ale i hlasem strohým, podnikajícím chladný výčet… Co se však jeví jako podstatné, je v Baladránových videoesejích právě vztah hlasu (textu) a obrazu. Ty totiž nejsou provázány nikterak pevně, obrazovou složku nelze jednoduše vnímat jen coby ilustraci řečeného. Ostatně – nejspíš i touto oblastí prorostla autorova chronická nedůvěra. „Když řeknu okno a přede mnou se objeví obraz, ve kterém jsou dveře, tak dojde k nějaké podivné imaginativní transformaci (…) a ta interakce se stane vždycky jiným způsobem, ale pracuje to a tahle otevřenost mě vždycky hrozně zajímala…“ Slovní linka Baladránovy příběhy vede, ale s obrazem se častokrát v nejrůznějších podobách prolíná.

Mezi věci, které Zbyňku Baladránovi nelze upřít (ač se snad neřadí k těm zrovna nejdůležitějším), patří i působivé a svěží názvy děl. Také na tomto případě lze ilustrovat autorovo silné archivářské nutkání i přirozenou poetiku. Příkladem za všechny budiž instalace – určitá karikatura technologie „osvobozující“ jedince od otrocké práce – nesoucí název „Když John Wyatt sestavil svůj spřádací stroj a zahájil tak průmyslovou revoluci 18. století, neupřesnil, že stroj měl pohánět osel. A přesto stroj spouštěl opravdu osel.“

A dále?
Baladránovy aktivity dosáhly už i mezinárodního věhlasu. Několikrát se stal součástí proslulých světových výstav (namátkou putovní Manifesta či bienále v Benátkách), na některých dokonce zastával úlohu kurátora. Jestli však existuje někdo, koho současný stav věci jen sotva uchlácholí, pak je to právě Baladrán. Moc dobře si uvědomuje, že činnost – jak tvorba co nejkvalitnějších uměleckých děl, tak i samotné hledání a utváření co možná nejlepší společnosti – nekončí. A vlastně nebude končit nikdy. Nezpochybnitelnost a uspokojenost se Baladránovi příčí. „O lepší budoucnost je třeba se prát každý den. Škoda, myslel jsem, že bude klid na práci.“ ∞