Zájem Lenky Vítkové (* 1975) o klasickou malbu zahrnuje jak malbu figurativní, tak abstrakci. Často je rozšířený i o problematiku textu a poezie. V galerii Svit se otevřela expozice, představující obě témata v jednom celku.

Po výstavě Marka Meduny, generačního příslušníka Lenky Vítkové, se v galerii Svit koná další výstava, která klade text a obraz na stejnou rovinu (jedno není jen doprovodem druhého a naopak). K literární problematice odkazuje už název výstavy – Refrén. Refrén, fungující jako určitá konstanta, opakující se v cyklech ve stejné, nebo lehce modifikované formě. Tato specifická časovost je také jeho charakteristikou. Návštěvník vstupující do výstavy je nejprve zasažen právě textem. V první místnosti, v jakémsi předsálí, jsou čtyři texty-obrazy, které je možné vnímat jako „refrény o refrénech“. Jsou rozmístěné po místnosti v české a anglické verzi a na základě proházení slov existují i ve dvou podobách v rámci každého jazyka. Jednou se zcela konkrétním a jednou s posunutým abstrahovaným významem, týkajícím se zejména vztahu tvaru, refrénu a tvorby.


Refrén jako specifická časovost
Práce ve druhé místnosti jsou už klasické abstraktní nebo figurativní kompozice. I zde se ale jeden obraz opakuje v několika verzích. Člověk procházející výstavou neustále dokola naráží na jedno téma – malý barevný kruh-bod uprostřed čtvercového plátna s barvou zaoblenými rohy. Kruh, který funguje možná jako zhuštěná esence, anebo jako zástupný znak pro to, co se odehrává mimo obraz a co jen v rozích plátna upozorňuje na svou existenci. Může v sobě nést i určitou symboliku. Na jednom plátně je možné vidět, jak ženská figura balancuje mezi bílým a černým kruhem. Může jít o tematizaci určité tvůrčí síly, vyvěrající z napětí dvou protikladů, které se autorka, stojící mezi nimi, snaží udržovat v rovnováze. Na jiném obraze z tohoto kruhu vyrůstá celá figura, což svádí k tomu dílo interpretovat podle klasické symboliky, související s tímto tvarem. Nemyslím ale, že by takovéto explicitní výklady byly namístě u děl, jejichž interpretační rámec je tak široký. Dalo by se ale říct, že zmíněná opakující se kompozice, kruh uprostřed plátna se zaoblenými rohy, je refrénem této výstavy. Tyto refrény jsou doplněné, jak píše kurátorka výstavy Edith Jeřábková, „příběhy“ figurativních obrazů mezi nimi. Motiv refrénu ale nad příběhy dominuje a celou výstavu postupně ovládne. Vychyluje se tak pravidelná střídavá rytmika, kterou by člověk spíše očekával, výstava se však díky tomu vyvaruje přílišné mechanické popisnosti. Refrény i figurativní kompozice jsou vnímány spíše v nahodilém pořadí a konkrétní významy se tak vzdalují. Člověka se dotýkají spíš v náznacích, podobně jako se v rozích obrazů-refrénů objevují náznaky čehosi, co existuje mimo obraz a co může být „na tomto světě“ zastoupeno zmíněnými body.
Název výstavy neříká jen to, že výstava je o refrénech, ale i to, že sama je refrénem. Nemá příliš smysl hádat, co přesně to pro Lenku Vítkovou může znamenat, ale jak píše Edith Jeřábková, refrén je „čas opakování, naplnění, zhuštění, a pak mezery, nadechnutí a ticha“. ∞

Lenka Vítková: Refrén
Galerie Svit (Štefánikova 43a, Praha 5)
12. 3.—19. 4.