V rámci oslav sta let od založení společného státu Slováků a Čechů otevřel Dům U Kamenného zvonu příběh dvou národů, který je sondou do období 60. let a prolíná se až do současnosti v podobě vizuálních esejí vytvořených šesti českými umělkyněmi a umělci.

Množství vody, které jsem byl schopný pojmout do úst a dosud se nevypařilo (2006), zpřítomnění chybění a probíhajícího mizení, je dílo Jána Mančušky v doslovné podobě sklenice s textem, která pomyslně doplnila dílo Júliuse Kollera dílem Sklenice čisté vody (1964), jehož podobu netřeba opisovat slovy neb název je doslovný, ale v podobě manifestu, řečeno společně s Heideggerem, „stojí sama v sobě“.

Při zhlédnutí děl výstavy SONDA 1 v kontextu dnešní doby začíná mrazit ze syrovosti, strohosti a doslovnosti, která jako by byla odrazem vnitřního vězení mysli a kreativy, jež z nějakého důvodu nemohla překročit hranice průmyslově vyrobeného produktu. Množství čistých ploch, minimalistických vyjadřovacích prostředků, objekty denní spotřeby, konstatování, redukce, prázdnota, utopie. To je jen pár bodů, které jsou viditelnými pilíři slovenského (post)konceptuálního umění.


První oddíl výstavy TEXTománie představuje období estetiky v podmínkách socialistického státu. Množství textu, slov, oznámení, apelů a výkřiků se v nejrůznějších formách vztahují k sobě sama, společnosti, ale i obecně k civilizačnímu chování člověka. Vpád textu a textových struktur do obrazového světa je jeden ze základních okamžiků konceptuálního umění. V roce 1964 vytvořil Július Koller první obrazy obsahující písmo, které svou povahou doplňují svůj obsah – obraz MOŘE (1963) s expresivními oblými vlnami písmen nebo obraz VRCHY (1963), který dotváří pocit krajiny hranatým a špičatým písmem. Radikálněji se k textu a osobní existenci vztahuje Viktor Frešo, který v mnoha galeriích – včetně schodiště Domu U Kamenného zvonu – sprejem nastříkal podepsané oznámení „BYL JSEM TADY“. Frešovy práce jsou osobní i v dalších podobách, kdy se vypisuje z tíživých momentů: Co mi pomohlo, když… (2005), otevřeně a věcně předkládá na šesti plastových metrových popsaných tabulích řešení k tématům jako deprese, rozchod, řešení konfliktu, závislost, nízké sebevědomí nebo finanční nejistota.

Do další sekce výstavy Nulová gesta patří díla, která se snaží jít až k základům, k bodu nula, chtějí odstranit všechny nánosy dějin umění a dostat se až k čistému operačnímu stolu v laboratoři. Oslavují prázdnotu. Stano Filko tak doslovně píše červenou tužkou na papír o formátu 50 × 70 cm Koncept – Vůbec nic (1967) a Cyril Blažo vystavuje čistý papír o rozměrech 42 × 29, 7 cm s názvem Strop (1999). Výrazným gestem je práce tandemu Chisa/Tkáčová, kdy autorky prezentují v galerijní vitríně nejrůznější ukradené předměty z prestižních světových galerií. Private Collection (2005–2010) tak zahrnuje rukavice, baterku, pilku, šroubovák nebo ceduli únikového východu.

Předposlední sekcí je Projekt kosmos v pokoji. Ta oproti prázdnu vytváří subjektivní nekonečno, universum a nechává umělce jako vesmírné cestovatele putovat do těch nejvzdálenějších snových světů, když realita nedovolovala ani vycestovat za hranice.

Jiná definice obrazu je poslední sekcí výstavy a zahrnuje množství autorských přístupů po roce 1989, včetně práce s videem nebo tvoření předměty každodenní potřeby.

Kurátoři výstavy Vladimír Beskid a Jakub Král vytvořili široký pohled na období, které přináší otisk doby s díly úzkostlivě ji navozující. Ve vší té prázdnotě a frustraci ale zároveň ukazují, že vybraných osmnáct autorů se dokázalo s realitou vypořádat kreativně a s humorem a množství z nich vytvořilo své vlastní světy – lepší, než byly ty tady. ∞


SONDA 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění
GHMP – Dům U Kamenného zvonu (Staroměstské nám. 13, Praha 1)
12. 12.—24. 3.