Zapomenuté příběhy Shadi Harouni
Shadi Harouni je íránsko-americká vizuální umělkyně. Narodila se v horami obklopeném Hamedánu v roce 1985, do konce válečného konfliktu mezi Íránem a Irákem chyběly ještě tři roky. Do autorčiny tvorby se tak promítá prostředí, v němž vyrůstala, a zkušenost s poválečným obdobím a obnovou života v multikulturní zemi. Jak konkrétně se ony osobní zážitky přenesly do filmu a na papír, můžete vidět v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce. Výstava s názvem Sním o tom, že je hora stále celá potrvá do 30. září.
Přestože Shadi Harouni žije ve Spojených státech a působí na univerzitě v New Yorku, opakovaně se vrací do své rodné země, z níž její rodina v 90. letech emigrovala. Otec Shadi Harouni byl disident, rodina byla proto režimem perzekuována a sama umělkyně tak na vlastní kůži zažila, jak se chová politická a náboženská reprezentace, která se snaží udržet u moci prostřednictvím zákazů, manipulace s lidmi i historií a zbavování se svých oponentů.
Nežádoucí
Výstava představuje nejprve sérii monotypů z cyklu Index nežádoucích elementů. Pod nimi je vždy jakýsi mini příběh, jenž je sugestivním vyprávěním autorky, která přivádí na světlo světa příběhy zapomenuté či dosud nevyprávěné. Silnou připomínkou tragédií, jež se v minulosti odehrály, je třeba text o masových hrobech na Chavaranu, kam se scházely rodiny „a bez ohledu na hrozící zatýkání a bití označovaly místa hrobů improvizovanými pomníčky.“
Vedle monotypů má návštěvník možnost shlédnout tři videa, v nichž vystupuje i samotná Shadi Harouni. Mě upoutal hned první krátký film s názvem Nejlehčí z kamenů, v němž je autorka v kurdistánském lomu a vlastníma rukama odhrabává kameny. Není jí vidět do tváře, po celou dobu je zády ke kameře, vidět je pouze skupinka mužů, kteří počínání umělkyně různě komentují. Ona sama však na ně ani jednou nepromluví, jen s neutuchajícím nasazením pokračuje ve své činnosti. Ta zvláštní kombinace jejího mlčení, nemožnosti podívat se jí do tváře a přítomnosti přihlížejících mužů ve mně vzbuzuje zájem, zvědavost a snad dokonce potřebu dosledovat film až do úplného konce. Na dalším videu, které dalo název celé výstavě, tedy Sním o tom, že je hora stále celá, je zaznamenána výpověď protirežimního intelektuála, jenž byl blízkým přítelem otce a strýce Shadi Harouni a který pracuje v jednom z lomů v Kurdistánu. Stejně jako mnozí jiní se zde ukryl před režimem ve snaze uniknout zatčení a popravě. Ve vzpomínkách se mimo jiné vrací k tomu, jak jako mladý s nadšením hrával fotbal, na třetím z videí pak sledujeme fotbalový zápas, který autorka zorganizovala a do něhož místy vstupuje. V prostředí lomu se tak muži alespoň na chvíli vrací do svého mládí a k obyčejné radosti ze hry.
Smrt žalem
V poslední místnosti se zavřenými okenicemi, za nimiž hučí projíždějící tramvaje, se mi pak vryje do paměti neotřelá připomínka minulosti – na zdi oranžově svítící část neonového nápisu. Íránský švec Rezá Nik pojmenoval svůj obchod Mosaddek – na památku prvního svobodně zvoleného íránského premiéra Muhammada Mosaddeka. Neonový nápis tvořila původně čtyři písmena. Revoluční úřady ale ševci záhy po převratu v roce 1953 nařídily název podniku změnit, muž tedy sundal první ze čtyř písmen a vznikl tak název „sedk“ – pravda. Po čase však přestalo svítit písmeno „s“, nový název tak od té doby zněl „dek“ – smrt žalem.
Dílo Shadi Harouni je politické a plné emocí vycházejících z autorčina života, a právě tohle všechno mu pro mě dává obrovskou sílu. Autorka se nesnaží měnit svět, nejde o dosažení okamžitého dopadu na politický život, ale spíše o ukázání, jak funguje, resp. fungoval politický systém v Íránu, a připomínku příběhů, které by neměly být zapomenuty. Sním o tom, že hora je stále celá odkazuje na to, že autorka vyrůstala v hornaté části země a má tak osobní vztah k oněm odlehlým místům. Zároveň jsou hory porušené těžbou prostředím, kam politika zcela nedosáhne, a staly se tak útočištěm a symbolem příběhů lidí, kterým íránský režim neumožnil svobodně žít a tvořit.
Shadi Harouni: Sním o tom, že je hora stále celá
GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2, Praha 1)
18. 7.—30. 9.