Stigma. Co vše obnáší? Kde jsou jeho hranice? V jaké chvíli je vůbec možné mluvit o stigmatu? Brněnská oblast Cejl je přímo zahlcena a obklopena stigmatem. V Brně jsem se narodila a nyní zde i žiji, ale i přesto nedokážu s jistotou říct: „Cejl opravdu dobře znám.“ Na Cejlu totiž nebydlím, a tudíž se nedokážu zcela vcítit do tamní komunity, která je opravdu velmi specifická a žije svým vlastním životem. Skrze umělecké projekty, které jsou v oblasti Cejlu v poslední době poměrně hojně iniciovány, se bude stigma postupně vyjevovat, aby mohlo vzápětí zase zmizet. Nevyhnutelnost stigmatu, či jeho vymýcení?


Informace, že nebydlím na Cejlu (v brněnské hantýrce se často oblast nazývá brněnský Bronx), je, myslím, vcelku podstatná a považuji ji za důležitou zmínit – proto ani to, co píši, nechci psát jednoznačně. Spíše mi jde o to, nastínit složitost a specificitu této oblasti skrze uměleckou činnost, která se v oblasti iniciuje. Možná právě skrze nejednoznačnost v textu, vyzní i výstižněji problematika, která se oblasti týká. V oblasti Cejlu bydlí převážně sociálně slabší obyvatelstvo, často romského původu. Péče o veřejný prostor je v této oblasti dlouhodobě zanedbávána. Současná umělkyně Kateřina Šedá se proto pokusila o znovuoživení Cejlu a tamního prostředí. Již v roce 2017 započala projekt Brnox, ze kterého vzešla publikace oceněná Magnesií Literou za publicistiku. V tomto průvodci se Kateřina Šedá snaží oblast alegoricky vzkřísit, nesnaží se ji zmapovat vyčerpávajícím způsobem, ba právě naopak – spíše útržkovitě, zdánlivě nesystematicky. Mozaika nejrůznějších zvláštností a autentických míst, prokládaná například křížovkami a výpověďmi tamních obyvatel, vytváří v konečném důsledku poměrně výstižný obraz o Cejlu, který je sám ze své podstaty zčásti paradoxní a v mnohém absurdní, v čemž také spočívá jeho jedinečnost. V roce 2020 potom započal projekt Brnox II, v rámci něhož město Brno ve spolupráci s Kateřinou Šedou započalo revitalizaci veřejného prostoru v oblasti brněnského Bronxu. Vznikl tak již Plácek pod platany, který mohou místní využívat k rekreaci – a zatím také hojně využívají. Dále v oblasti Cejlu vznikají nejrůznější murály od současných etablovaných umělců. Pod záštitou Martina Reinera tak již vznikla například velkoplošná nástěnná malba umělců Venduly Chalánkové a Petra Lysáčka. Vzniká tak postupně prostorná galerie pod širým nebem.

Nevyhnutelnost gentrifikace?
Jenomže se zde naskýtá otázka, zda se tak z Cejlu nestane atraktivní část města pro hipstery nebo pro developery, kteří začnou obytné domy více a více skupovat, a z autentické části města se tak stane uměle vytvořená a pro místní obyvatele nedosažitelná část města. Vyvstává zde tedy čím dál tím intenzivněji problematika a otázka gentrifikace. Tímto fenoménem se zabývá také současná umělkyně Bára Bažantová, která je studentkou Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně, kde studuje v Ateliéru environmentu. V oblasti Cejlu uspořádala 8. 2. 2021 performance v rámci dramaturgické a produkční platformy Terén. Performativní projekt sestával ze dvou částí: V první části umělkyně stála před úřadem práce s kolem štěstí, kde si každý mohl vytočit nabídku práce na stavbu tzv. hladové zdi. Prvek nahodilosti zde byl záměrně podtržen, jelikož jde ruku v ruce s určitou nahodilostí systému na úřadu práce. Lidé, kteří se do projektu chtěli zapojit, si tak mohli vytočit možnost postavit hladovou zeď, která byla vzápětí zase zbořena. Myšlenka práce pro práci. Celý projekt je zdokumentován na stránkách Terénu. Umělkyně tímto projektem mimo jiné reaguje na probíhající revitalizaci pod záštitou Kateřiny Šedé, což ještě umocnila svým kritickým prohlášením na platformě Artalk. Kriticky zde nahlíží na proměnu městské části, která se bude, dle jejího názoru, čím dál tím více potýkat s problémem gentrifikace. Hrozí tak, že tamní obyvatelstvo bude muset zápolit se zvýšenými nájmy, jelikož se z oblasti bude stávat čím dál tím více oblast atraktivní – ať již pro svoji specifičnost, nebo pro murály, které jsou zde malovány. Umění ve veřejném prostoru by tak mělo pozorně vnímat prostředí, ve kterém vzniká, a promýšlet do důsledků dopady, které na danou oblast může mít. Jak umělkyně píše, neměli bychom k veřejnému prostoru přistupovat jako k bílé kostce.

Stigma rodící další stigma?
Jak je vidno, účelná snaha o zbavení stigmatizace může vést ke stigmatizaci ještě intenzivnější. Je tomu tak? Má umění ve veřejném prostoru opravdu takovou moc? Jak takovouto situaci řešit ideálním způsobem, aby stigma nerodilo pouze stigma další? Aspirují všechny zmiňované umělecké projekty, ať již mají záměr a výpověď jakoukoliv, na to, aby je ocenilo i tamní obyvatelstvo? Myslí se v tomto ohledu na obyvatele brněnského Bronxu? Pomohou umělecké projekty místním obyvatelům se více začlenit do zbytku města, nebo je naopak z města postupně vypudí? Kde najít hranici mezi necitlivým developerským zásahem do autentické oblasti města a mezi čistě pragmatickým řešením dlouhodobé problematiky vyčleněnosti oblasti Cejlu?

To vše jsou otázky, na které se hledá jen stěží jasná odpověď. Ta nejspíše vyvstane až po delší době, ostatně jako spousta problémů, které nás v současnosti tíží. Co si však myslím, že je podstatné, na místní rodáky by se rozhodně zapomínat nemělo. Kulturní aktivity je určitě mohou povzbudit a podnítit ke kreativitě. Projekt Káznice žije, který se právě snaží o obnovu kulturního života v oblasti Cejlu, je proto, myslím, opravdu přínosný. Začleňuje tamní obyvatelstvo kreativním způsobem do nejrůznějších aktivit a také celkově oživuje kulturní podhoubí města Brna. Stigma se však nad oblastí brněnského Bronxu vznáší neustále. Obecnější, filosoficky laděnou otázkou by potom mohlo být: Je stigma cosi konečného, nevyhnutelného? Nebo se ze stigmatu můžeme vymanit? Jakým způsobem se však stigmatizaci co nejlépe vyhnout? Změnit oblast, nebo uchovat její autenticitu a paměť, vrytou do ulic a jejích ošuntělých zákoutí?