Adam Kašpar (* 1993) dokončil 5. ročník studia v Ateliéru malířství IV profesora Martina Mainera na Akademii výtvarných umění v Praze. V září nastupuje do jeho šestého ročníku. Má za sebou několik samostatných i skupinových výstav a jeho práce se na české výtvarně scéně stávají čím dál výraznějším fenoménem.

Dominantním tématem Kašparových prací je příroda. Tu malíř zobrazuje precizní realistickou technikou. Samotné malbě předchází řada přípravných skic, fotografií a systematického pozorování, jeho přístup ale rozhodně není pouze dokumentační. Kašpar zkoumá přírodu jako fenomén neoddělitelně spojený s člověkem a společností, a to v době diskuze nad omezováním národních parků a bezohledného ničení divočiny. Pakliže se v jeho obrazech nachází člověk nebo architektura, vždy jde o zanedbatelnou pomíjivou stopu, v kontrastu s dominantní věčnou přírodou. Autorovi navíc nejde o obecný námět, ale konkrétní místo, jehož specifický charakter pak převtěluje do obrazu, ve kterém krajina znovu ožívá obohacena o malířovu uměleckou interpretaci. Ve spojení s inspirací, kterou Kašpar čerpá z krajinomalby doby renesance i devatenáctého století a se subjektivním silným vztahem k přírodě, tak vznikají neobyčejně podmanivá díla. Ta jsou živým poselstvím o naší pomíjivosti, kořenech a fenoménu, jež nás tolik převyšuje a který tak často přehlížíme: totiž o naší malosti vůči přírodnímu majestátu.

Kdo je Adam Kašpar?
Adam znamená jíl či hlína, to je trefné, tím se cítím být – hroudou hlíny, kusem země, bahnem, jílem.

Jaký je tvůj vztah k malířství a jak bys popsal svou práci?
Když pominu to, co mi připadá samozřejmé, cítím se být celoživotním studentem, oborem mého studia je veškerá příroda a nástrojem malířství. Mám-li to rozvést, miluji malbu pro ni samu, jako nejstarší a nejsilnější projev vizuálního umění, ale zároveň je mi nástrojem, jakoby dalším smyslem, kterým ohmatávám a zakouším to co je všude kolem nás a čím sami jsme, tedy zjevený svět a především jeho mimolidskou část. V malířství minulosti i současnosti si vážím hodnot, které jsou bohužel dlouhodobě zadupávány a zesměšňovány – pokory a touhy pronikat do věcí bez rozmáchlých gest, trpělivosti a klasické obrazové stavby – budování klamu prostoru a citlivé práce s barvou.


Co pro tebe (kromě východiska pro malbu) znamená příroda?
Je to svět mimo lidskou kulturu, mimo možnost pochopení, uchopení myslí či citem, svět, jehož jsme součástí. Je to primární svět, konečná skutečnost. To čemu říkám hora není hora, ale pouze to co jsem schopen z jejího bytí postihnout a zpracovat svým vnímáním. Dva lidé neuvidí nikdy tu samou horu, neboť každý si ji v sobě utvoří trochu jinak.

Stále ale zůstává hora sama, taková jaká je, a její bytí samo nic neztrácí ani nezískává, tím že ji vnímáme nebo nevnímáme. A horou (potažmo Zemí jako takovou) samozřejmě nemyslím hromadu neživého kamení, ale fyzickou, duševní a duchovní strukturu, která se zjevuje v čase a prostoru. To je příroda.

Realistické zobrazení přírody se v historii umění objevovalo již několikrát, jak se stavíš k otázce aktuálnosti a kontextu svých děl?
Realismus se jako obecná tendence prolíná uměním od pravěku do současnosti a myslím, že v každé době existovala díla, která bylo možno označit za realistická na základě hlubokého vztahu k vnímané skutečnosti. To, co dělám, může někomu připadat jako anachronismus, já si však myslím, že s koncem moderny sama otázka aktuálnosti v umění ztrácí svou aktuálnost. Krom toho není možné namalovat neaktuální obraz, protože i odpor a opozice vůči tomu co je považováno za „aktuální“ je velice jasné vyjádření názoru k současnému dění. Co se týká otázky kontextu, vědomě se odmítám jí zabývat, neboť chci vytvářet obrazy, jejichž síla netkví v tom, v jakém vztahu jsou k současnému dění, ale právě naopak si přeji, aby jejich síla spočívala v nich samých, v barvě, světle a prostoru. Silný obraz je silný dnes i za sto let, v galerii i v kupě hnoje. ∞


autorka: Nina Hedwic