Pro kritiky a muže to doposud nebylo žádné téma. Výstava Hany Chmelíkové a Radky B. Doubravové Poznámka k přístupnosti č. 1, kterou otevřela GAVU nový akademický rok, zkoumá, jak se umělkyně se svou úlohou matky mohou vypořádávat.

„Děti znamenají pro umělkyně konec kariéry,“ řekla Marina Abramovič v interview v časopisem Tagesspiegel. Proč ještě pořád slýcháme, že mateřství a zaměstnání nelze spojit?

Poznámka k přístupnosti č. 1 je první ze série výstav, které pro GAVU připravila hostující kurátorka Magdalena Jadwiga Härtelová. Tato série slibuje adresovat určité kritické otázky týkající se ideologií, na kterých je postaven mainstream světa umění. V první poznámce si Hana Chmelíková a Radka B. Doubravová, studentka a bývalá absolventka Akademie, kladou právě otázku o spojení mateřství s uměním. Stále ještě, a nejen v umění, jsou určité způsoby práce a zaměstnání snižovány, často tím, že jsou označovány či nepřímo implikovány jako ženská práce. Výstava v GAVU představuje jak individuální, tak společná díla obou umělkyň. V centru projektu ovšem nestojí jen to, co je vystaveno v prostoru galerie, ale součástí je i to, co se v něm odehrálo a odehrává – Chmelíková a Doubravová zde totiž organizují setkání s dalšími umělkyněmi-matkami. Setkávají se částečně veřejně, částečně v uzavřené společnosti. Děti jsou samozřejmě výslovně vítány.


Ženy jsou na trhu stále ještě znevýhodňovány. V působení umění a v jeho recepci je myšlení v jaké gender role se umělec pohybuje stále běžný. Jiné rozdíly jsou viditelné na číslech: podle studie Deutscher Kulturrat v roce 2016 jen 30 procent uměleckých děl na Art Cologne bylo od žen. Na druhé straně 55 procent studentů výtvarných umění tvoří ženy. Pravidelně galeristi, umělci a kritici upozorňují na to, že ženy jsou v muzeu a na jiných výstavních místech málo reprezentované, což se v institucionálních nákupech odráží. Bohužel se nálepka „ženské“ používá také od určitých výstavných institucí, aby se postavily do lepšího světla, ve kterém slovo „žena“ exponuje ve výstavním titulu: „Einfühlung und Abstraktion – Die Moderne der Frauen“ v Kunsthalle Bielefeld, „Modern Women“ v MoMA, „elles@centrepompidou“ v Centre Pompidou. Jsou v pravdě předurčené a reprezentují stereotypní myšlení. Zatímco muži mohou zaujmout provokativní, sociálně kritické, filosofické anebo ekonomické pozice, ženám se to odepírá, když jen jejich pohlaví deklaruje jejich tematickou pozici. Potom se zdá, že umění žen jen ilustruje „bytí ženou“ anebo roli ženy v různých epochách. Podobně je tomu, když umělkyně otěhotní.

Zaměstnané matky
Označení „zaměstnané matky“ dává představu o tom, proč na jednu stranu je mnoho obrázků dětí a nových ženských hvězd na trhu umění, ale Niki de Saint Phalle pro Jeana Tinguelyho pro umění opustila svou rodinu, Cindy Sherman má jenom papouška a Marina Abramovič třikrát potratila. Umělkyně s dětmi jsou prostě rarita. I když recept na úspěch ve světě umění není jednoznačný, tlak na ženy je zde stejný jako kdekoli jinde. Při obchodních jednáních galeristé otevřeně pochybují, zda bude umělkyně v budoucnosti tvořit dále – mohla by přece ještě mít děti. Stereotypní obraz umělce jako otce je mnohem pozitivnější – nová situace bude nejspíše vést k tomu, že dříve divoký umělec přenese nově nabytou zodpovědnost i na přístup k práci. Tak očividný dvojitý standard by byl k smíchu, kdyby neovlivňoval každodenní život těch, které umenšuje. Hana Chmelíková se v situaci v jednom z děl na výstavě staví doslova čelem. V Superwoman, fotografii umělkyně s její dcerou na ruce, proniká autoportrétem obraz Panny Marie s dítětem. Čelíce divákovi přímo, Chmelíková tímto způsobem oslavuje tichou velikost mateřství.

Genius i otec
Umělkyně-matky jsou také často konfrontovány s předsudkem, že se jejích umění mateřstvím změní či zhorší, zbagatelizuje. Budou dále provozovat umění, nebo pouze malovat své děti? Když Abramovič odrazuje ženy od toho mít děti, udržuje tím mýtus o osamoceném umělci, který trpí pro umění? Zatímco muži umělci umějí udržovat iluzi otce a kreativního umělce, od ženy se očekává, že se vzdá dětí, aby dosáhla stejného standardu. Nikdo neočekává, že dílo muže se rodičovstvím změní, jejich práce je přeci jejich práce a jejich soukromý život zůstane soukromý. Picasso měl tři děti a také je maloval, Ernst Fuchs se chlubil 16 dětmi od 7 žen, Joseph Beuys byl otcem rodiny a pro Gerharda Richtera muselo příbuzenstvo stát modelem. V moderní společnosti mají muži odjakživa právo být obojím: génii i otci, mají právo být mnohostranní, prostoroví. Ženy mohou být pouze v jedné roli, mají pouze jednu dimenzi: jsou múzy nebo milenky, anebo matky, jedno jestli jeho anebo jeho dětí. Teprve pozdě byly ženy připuštěny na umělecko-průmyslové školy a byly často odkazovány na textilní a tkalcovské obory.

Moderna předstírá, že být umělcem není povolání. Ale i při všem patosu umělce je třeba být povolán. Vyžaduje to odříkání a radikalitu, které je nutné financovat špatně placenou práci, aby umělec v běžném životě vůbec mohl vyjít. Vzdát se dětí anebo je silně zatížit je však předpoklad mobility a flexibility.

Když sběratelé kupují umělecké dílo, chtějí častokrát získat kousek umělecké image. Inscenace umělce hraje velkou roli v obchodování s uměním, kupec si přeje uměleckou auru přenést na sebe. Umělkyně se silněji vnímají, když ztělesňují charaktery ženského hnutí: feministka Rosmarie Trockel, hlas žen Cindy Sherman anebo representantka sexuality žen Valie Export. S tím sběratelé už umějí zacházet. Tím více pochopitelné jsou negace těchto rolí: ženy zase sázejí na individuální dílo.

Při setkání u kulatého stolu výstava znázorňuje umělkyně čerpající ze své vlastní biografie, nežli se postaví vědomě do feministického kontextu.

Sice stoupá počet úspěšných umělkyň, ale umělecká díla vytvořená ženami stále ještě zaujímají málo místa. Jak to tedy je se spojením rodiny a kariéry? Snad přinesou cesty a noční práce v ateliéru inspiraci, ale rozhodně nepřinese užitek být odkázán na otevírací dobu školek. Mohlo by se namítnout, že děti přece také mají otce, avšak také ve zdánlivě rovnoprávných partnerstvích převážně ženy děti zaopatřují, vychovávají a organizují pro ně.

Poznámka k přístupnosti č. 1 je výstava mezi uměním a otázkou mateřství v umění: je to příspěvek k intenzivním debatám o zastoupení žen. Upozorňuje na mateřství obecně, ale také v umění a přispívá svými pracemi k odvaze.


Hana Chmelíková, Radka B. Doubravová: Poznámka k přístupnosti č. 1
Galerie AVU (U Akademie 4, Praha 7)
1.—25. 10.


text: Anna Kodl