Kde leží hranice mezi uměním a košem? A. C. Danto napsal v roce 1984 esej nazvanou „The End of Art“, která se stala jednou z jeho nejvýznamnějších prací. Můžeme jím vytyčený názor chápat i o dvacet let později? Nacházíme podklad pro tyto domněnky v našem prožitku současného umění, nebo šlo jen o určitou „krizi umění“ a následný vývoj směřoval zcela jinak? Jsme za koncem umění?

V 80. letech minulého století napsal Arthur C. Danto knihu The Death of Art, která obsahuje i esej nazvanou Konec umění do češtiny přeloženou Tomášem Hříbkem. Esej, která vyvolala hluboký ohlas, z velké části navazuje na Hegelovu filozofii pojetí dějin a opírá se o výrok posthistorie umění. Za dalšího autora zabývajícího se tímto tématem můžeme považovat jeho současníka Hanse Beltinga, který napsal mimo další knihu Das Ende der Kunstgeschichte, vydanou v roce 1995 a navazující na jeho předchozí eseje věnované taktéž tomuto tématu.

A. C. Danto
Arthur Coleman Danto byl významný angloamerický teoretik umění. Pocházel z Michiganu a je znám především pro své umělecké kritiky v magazínu The Nation, které psal od roku 1984. Vystudoval Dějiny umění na Columbia University v New Yorku, kde později působil také jako profesor. V Evropě strávil A. C. Danto rok na studiích, a to ve Francii v období 1949–1950. Zemřel před dvěma roky ve věku 89 let v New Yorku.

Od děl k filozofii
V Dantově eseji nazvané Konec umění se dočítáme spíše o jeho názoru na transformaci umění než o zániku umění jako takovém. Autor vnímá tento příměr pouze v historické paralele vymezení pojmu umění. Ve svém textu se zaměřuje na umění dvacátého století, a to již od jeho přelomu. Vnímá jej jako umění, které dovršilo svůj vývoj a skrze uvědomění sama sebe začalo zkoumat vlastní identitu a tím se stalo vlastní filozofií. Jak píše, „Umění končí nástupem vlastní filozofie umění“. Příměr pro tuto koncepci nachází v životě každého jednotlivce, který podle něj dojde zralosti, když pozná to, co a kdo sám je. Dalo by se zjednodušeně říci, že nevidí další cestu vývoje umění. Zvýšený zájem umělců nad otázkami limitů umělecké tvorby považuje za separování, kterým umění přichází o svou roli v historickém kontextu a stává se tedy jakýmsi posthistorickým, protože již nezasahuje do hlavního dějinného kontextu, už není podstatné. Pokud se však máme vrátit k jeho původnímu příměru, nebyly by vyhlídky jednotlivců moc povzbudivé, kdyby platilo stejně tak, že pokud dojdeme k poznání vlastní identity, staneme se konečnými a z historického pohledu vývoje nezajímavými.

Otázka je možná však jiná. Můžeme se ptát, zda nedošlo k nějakému roztříštění umění. Zda tím nechtěl naznačit, že se umění čím dál tím víc bude stávat neuměním, že přestaneme vnímat hranice – a když u něčeho nevnímáme hranice, nevnímáme ani jimi ohraničený objekt.

Začátkem října letošního roku proběhl festival 4 + 4 dny v pohybu. Součástí jeho programu byla i diskuze zaměřená na to, jakým způsobem by se mělo vystavovat a uchovávat současné umění. Název této diskuze byl: „Uklízečka omylem vyčistila umění.“ Reagoval na událost, o které média informovala během února 2014, kdy uklízečka v italském městě Bari vyhodila v domnění, že jde o nepořádek, část vystavených uměleckých děl. Asi jen velmi těžko je představitelné, že by se toto mohlo stát s obrazem od Leonarda da Vinciho či se sochou Ladislava Šalouna. Samozřejmě může jít také o věc spojenou s užíváním umělecky netradičních materiálů, o což v tomto případě určitě šlo, a to vzhledem k tomu, že částí ze zmíněných vyhozených uměleckých artefaktů byly i kousky sušenek rozházených po podlaze. Možná však právě původ těchto uměleckých děl snadno zaměnitelných za předměty z běžného života můžeme najít ve zmíněné etapě umění jako „filosofie umění“, kterou A. C. Danto zmiňuje ve své eseji. Ta mění téma uměleckých děl z vlastní reprezentace umění vůči okolnímu prostředí na tendence introspektivní, které se nezabývají tím, zda ono umění ještě jako umění i vypadá. ∞


autor: Ruth Peterová