Snapshot, palba od boku. Stačí mít nabito a čekat na vhodnou příležitost. Neváhat, zbytečně nemířit a prásk. Spotřeba munice je sice příšerná, ale úlovky často stojí za to. Mluvím o fotografiích.

Momentky několika desítek významných autorů jsou až do šestého dubna k vidění v galerii Rudolfinum na výstavě Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited. Tento druh fotografie už jaksi z principu nabízí nesčetné množství potencionálních exponátů, proto je nezbytné ukotvit expozici do jasně vymezené koncepce. V případě výstavy Snapshot se toho zhostil kurátor Michal Nanoru. Vybral snímky autorů pohybujících se na americké umělecké scéně. Téma tak má poměrně široce nastavené mantinely a tato velkorysost nabízí dostatek prostoru k selekci reprezentativních obrázků. Nanoru vede řez dějinami snapshotové estetiky a představuje momentky jako další nástroj a inspiraci k ,,opravdové“ umělecké tvorbě. Očekávání jednoduchých banalit nebo pouze technicky a umělecky nezvládnutých zmetků však není tak úplně na místě. I když se některé fotografie tomuto očekávání hodně přibližují.

Nesmrtelnost momentu – žádný problém
První momentky osvítilo světlo světa na přelomu století – na výstavě je nejstarším snímkem z roku 1911 zastoupen Jacques Henri Lartique. Finančně dostupný fotoaparát Brownie od firmy Kodak se stal oblíbenou, téměř módní záležitostí, která umožňovala větší produkci amatérských snímků. Časem se možnosti pochopitelně ještě rozšířily. Dnes nás momentky obklopují na každém, především virtuálním, kroku. Zachycování každodenních lidských banalit (oslavy narozenin, odvazové večírky, rodinný výlet na Karlštejn) a jejich zuřivé sdílení je jako denní chléb. Leckdo fotografii vnímá spíše jako zdroj rychlých informací, než způsob uměleckého vyjádření. Snapshot samotný, ač často považován za méně hodnotný, je ale primárním zájmem spousty autorů, kteří mu věnují velkou část svého tvůrčího života. Přesto je českými galeriemi stále přehlížen. Vypadá to, jako by si kurátoři nevěděli rady, jak tento fenomén smysluplně uchopit. Jsem přesvědčen, že mnozí galeristé jen s obavami opouští zaběhlý úzus, že stačí stěny výstavního prostoru oblepit obrázky. Návštěvník pak tiše prochází sálem a obdivuje se kvalitám jednotlivých fotek, případně si je zasazuje do kontextu tvorby autora nebo umělecké skupiny. Rudolfinum tento koncept překračuje, podobným způsobem jako v roce 2011 u výstavy Kontroverze. Neobdivuji jednotlivé obrázky, přišel jsem kvůli něčemu jinému. Přednost probíhající výstavy vidím ve snaze o vykreslení širšího kontextu, který jednotlivé fotky spojuje. Jde o způsob myšlení, práce fotografa a jeho vývoj v čase. To vše nabízí poměrně rozsáhlý soubor snímků, které jako správné momentky dokumentují styl života, experimentují s barvou, hrou se světlem, s pohybem a dynamikou. Nanoru představuje formami nesvázaný snapshot jako inspirativní zdroj, protiklad, ale i podhoubí pro respektované umění.

Polapení právě žitého
Hlavní idea výstavy sice nabízí prostor ke spekulacím o správné volbě jednotlivých fotek, ale řekl bych, že Nanoru, věren názvu exhibice, vybral jen ty nejlepší nepovedené. Rozradostnila mě možnost podívat se na velkolepé ,,zmetky“ velikána barvy Joela Meyerowitze. Líbí se mi jeho nezaměnitelný umělecký rukopis, i když to vypadá, že z každého snímku kus chybí. Parketou Jacoba Holdta je v pravý čas zachycený emotivní rozbor okamžiku. Momentka v jeho podání představuje surovou pitvu sociálních problémů. Náhodné mačkání spouště rozhodně nehledejte u Mikea Brodieho, který svými snapshoty píše deník mladých tuláků. Spoušť musí zjevně mačkat proklatě rychle, vždy je však jasné, co má být nejsilnějším momentem snímku. Obrazy Jürgena Tellera jsou lehce inscenované. Naproti tomu pohled na snímky Eda Panara ve mně oživil vzpomínku na bývalou spolužačku, která dělala stejné momentky pomocí mobilu s prasklým displejem.

Ať žije asymetrie!
Poslední dobou ve mně sílí pocit, že galerie navštěvují převážně studenti umění, novináři, kurátoři, nebo samotní umělci. Rozhodně bych ale nezatracoval možnost, že do Rudolfina omylem zabloudí také nějaký náhodný kolemjdoucí. Staří rodiče, kteří přijeli do Prahy za synem. Opilý zahraniční student, kterého už nebaví demolování pražských hostelů. Nebo osamělec, jenž v hlavním městě bydlí týden, nikoho tu nezná, a tak podlehne poutačům na tramvajových zastávkách a výstavu navštíví. Nejen pro tyto návštěvníky by byl rozsáhlejší průvodní materiál vítaným bonusem. Například už zmíněná výstava Kontroverze šla v tomhle směru o hodně dál. Fotky na ní také byly „pouhým“ prostředkem, jak se dostat směrem k hlubšímu poznání problému, který rozhodně nevisel na stěnách galerie. V případě aktuální exhibice se divák o snímcích nedozví žádnou bližší informaci a možná mu uteče nejedna souvislost. Určitě není primárním cílem kurátora představovat autory, ale jejich díla. Nebylo by od věci vtáhnout návštěvníka co nejhlouběji do problematiky, jasněji ukázat smysl výstavy. Nepovšimnuty můžou zůstat například vzájemné vztahy jednotlivých umělců (Dash Snow na fotce Ryana McGinleyho apod.). Nicméně musím uznat, že jsem prezentovanými momentkami příjemně osvěžen. Poslední dobou pociťuji jakýsi vnitřní nedostatek asymetrie a nevyváženosti, naopak se mi zajídají malebná zátiší, zlaté řezy a vyvážené kompozice. Oceňuji, že máme možnost vidět profláknuté autory trochu jinak. A také to, že jsem jednou zhlédl snapshot pro změnu v galerii. ∞


Only The Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited
Galerie Rudolfinum (Alšovo nábřeží 12, Praha 1)
24. 1.—6. 4.