Oživení vzpomínky, kterou již čas odvanul. Zapomenutá, vytrácející se minulost, která se možná bolestně, avšak pravdivě vyjevuje. Společně s ní se však také jasněji vynořuje současnost. Historická paměť v sobě obsahuje otázky, na které je nutno hledat odpovědi. Mimo jiné i tato témata v sobě obsahuje socha Tvárnice od Martina Zeta, nedávno instalovaná před budovu Národního muzea v Praze.

Majestátní socha Tvárnice současného umělce a sochaře Martina Zeta byla dne 17. 12. 2020 odvezena z Brna před Národní muzeum v Praze, kde byla instalována v rámci projektu SOKL (Současnost – Objekt – Komunikace – Lidé). Projekt vznikl z podpory programu Umění pro město, ve spolupráci s Institutem plánování a rozvoje. S tím také spolupracuje Národní galerie v Praze, kterou je SOKL kurátorsky zaštítěn. Na omezenou časovou dobu jsou tak do veřejného prostoru vybírána umělecká díla, která vždy aktivně komunikují s prostředím, do něhož jsou zasazena.

Pro pochopení kontextu sochy Tvárnice, tedy z jakého důvodu byla instalována konkrétně před budovu Národního muzea v Praze, je důležité povyprávět její historii od začátku. Příběh sochy začíná na brněnském bienále Brno Art Open, přehlídce současného umění ve veřejném prostoru, kterou zaštiťuje Dům umění města Brna. Ten tradičně spolupracuje s externími kurátory – sedmý ročník v roce 2019, pojmenovaný Jsem závislý objekt, vedla kurátorská platforma Café Utopia (Katarína Hládeková, Zuzana Janečková, Marika Kupková, Markéta Žáčková). Kurátorky se snažily o akcentaci politické role konceptuálního umění ve veřejném prostoru, také o reflexi složitosti vztahů mezi institucemi a uměleckou praxí. Místa, kde byly sochy v rámci bienále umístěny, v sobě soustřeďovala problematickou minulost. Většinou šlo o lokality s legislativními, majetkovými, či jinými kontroverzními obsahy. Proces možnosti instalace byl často velmi komplikovaný, což jen podtrhuje obsah a význam bienále, které již ze své podstaty tematizuje aktuální problematiku spojenou právě s umístěním uměleckých děl do veřejného prostoru. Dlouhodobější diskuse, která vychází mimo jiné i z institucionální kritiky. Jedná se o snahu sebekriticky nahlížet na uměleckou praxi současnosti a neustále ji tak konfrontovat a posouvat její pomyslné hranice.

Odvanutá minulost
Do všech těchto kontextů vstupuje socha Martina Zeta. Monumentální Tvárnice, která se sebou nese mnoho významů, byla umístěna na volném prostranství u brněnského Dolního nádraží. Místo velmi symbolické, jelikož je na něj podivně zapomenuto, stejně jako je téměř zapomenuta tvorba umělcova otce, Miloše Zeta, jehož odkazu se již dlouhodoběji Martin Zet věnuje (připomínka na okraj – tuto tematiku rovněž reflektovala nedávná výstava Sochař Miloš Zet – Zdi, sokly a makety v Domě umění města Brna). Jeho otec se stal v 50. letech etablovaným umělcem, který měl oficiální podporu státu a jehož sochy byly instalovány na spoustě veřejných míst v Československu. Většinu jeho pomníků, například pomník Klementa Gottwalda ve Zlíně, nečekal po revoluci šťastný osud – byly povětšinou odstraněny. Tento fakt se dá vnímat logicky jako určité vymezení se vůči starému režimu, v porevolučním kontextu obzvlášť. Pokud však tuto problematiku přeneseme do dnešních dnů, stává se již komplikovanější. Socha Tvárnice reaguje na uměleckou tvárnici zhotovenou v 70. letech, kterou navrhl Miloš Zet pro dekorativní dělicí zeď na sídlišti Pankrác II v Praze. Pracuje tedy s otcovým odkazem, který skrze silnou osobní rovinu zasazuje do širšího rámce tematiky přístupu k minulosti. Jak nakládat s historickou pamětí? Jak se postavit k dědictví dob minulých, které nejsou v současnosti oficiálně podporovány? Je řešením tyto vzpomínky zkrátka vymazat, odstranit pomníky a snažit se co nejvíce vzdálit od bolestivé minulosti? Nebo je naopak cestou tuto minulost kriticky reflektovat a nahlížet na ni z nových, pro současnost obohacujících perspektiv?

Zpřítomnění uplynulého
Paměť jako téma je pro současnou uměleckou scénu velmi důležitá, v poslední době se jí věnovala například výstava v brněnském Domě umění, která nesla název Tektonika paměti (2015). Jedna z kurátorek, Anna Vartecká, sdružuje tuto tendenci do generace umělců mezi lety 1978–1991, do které patří například Štěpánka Bláhovcová či Dominik Lang. Současný francouzský filozof a teoretik umění Georges Didi-Huberman, navazujíc na tradici německého myslitele Waltera Benjamina, popisuje paměť jako důležitý prvek pro překročení exaktnosti minulosti. Paměť existuje vždy skrze přefiltrování naší zkušenosti, našeho chvilkového rozpoložení. Nikdy nebude totožná jako byla před chvílí, neustále se transformuje. Proto nelze na minulost pohlížet pouze okem minulosti, vždy se v ní začne objevovat přítomnost. Ocitáme se v anachronickém prostoru, v prostoru jakési mnohočasovosti. Socha Tvárnice tak zpřítomňuje cosi, co již uplynulo. Oživuje bolestnou vzpomínku na minulý režim, která se pomalu vytrácí společně s pamětí. Otázkou zůstává, zda je vymizení této vzpomínky správné, či nikoliv.

Uvést minulost v zapomnění se současná institucionální umělecká praxe totiž často snaží. Záhodno je v tomto kontextu připomenout brutalistní budovu Transgasu. Ta již zmizela, stala se prázdným místem v minulosti, přetrvávající vzpomínkou, která může za chvíli zmizet. Dále často diskutovaná otázka pomníků, které jsou systematicky odstraňovány, v nedávné době tento osud postihnul památník maršála Koněva. Diskuze o tom, jak nakládat s odkazy minulosti, je tedy palčivě současná.

Zmizet nebo přetrvat?
Kde však příběh sochy Tvárnice končí? Právě před budovou Národního muzea v Praze, což je umístění, které se dotýká všech zmiňovaných kontextů. Koresponduje s architekturou budovy bývalého Federálního shromáždění Karla Pragera a může být také připomínkou bývalé budovy Transgasu, která stávala poblíž. Socha tak překonala osud zničení, který se bohužel, i přes úporné snahy organizátorů BAO, spoustě prezentovaných uměleckých děl nevyhne. Časová omezenost platí tedy jak pro vystavování v rámci brněnského bienále, tak také pro projekt SOKL – před budovou Národního muzea má Tvárnice stát po dobu dvou let. Socha však nejspíše svoji klikatou cestu zakončí symbolicky na sídlišti v Pankráci, z jehož kontextu vzešla. Přetransformovaná minulost se navrací k místu svého vzniku, aby obohatila současnost.