„Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa?“ Tuto otázku si již kladl francouzský filozof Gilles Deleuze spolu se svým kolegou a psychoanalytikem Félixem Guattarim. Akcentovali problematiku čtenářského vstupu do díla skrze brány slov. Já si při vstupu do výstavních prostor kladu (nyní v roli divačky) obdobnou otázku. Jak můžeme vstoupit do Kafkova světa, reprodukovaného a postprodukovaného vizuálním jazykem?

Velice ambiciózní výstavní projekt představilo v únoru kurátorské trio (Otto M. Urban, Leoš Válka a Michaela Šilpochová) v Centru současného umění Dox. Prostřednictvím tří desítek světových i tuzemských umělců a umělkyň (Jaroslav Róna, David Lynch, Josef Bolf, Mat Collishaw, Magdalena Jetelová, Jan Švankmajer a další) se prostorem linou rozdílné „kafkovské“ vize. Výstava nepředstavuje prostý historický pohled, zakonzervovanou minulost jasně ohraničenou linearitou času, od níž máme odstup, ale naopak směřuje k dnešnímu člověku, směřuje ke mně a skrze současnou výtvarnou scénu reflektuje motivy a nálady Franze Kafky rezonující společností.

„Píšu jinak, než mluvím, mluvím jinak, než si myslím, myslím jinak, než jak bych měl myslet, a tak to všechno postupuje do nejhlubší temnoty.“ Postupuji prostorem. Místnosti jsou protkané útržky z Kafkových deníků a korespondence, příběhů vystavujících umělců a umělkyň a střípků významných představitelů a představitelek na poli filozofie. Literární podloží, z nějž vyrůstá vizuální forma, dokresluje atmosféru a kontext exponátů. Vtahuje mě hlouběji, kamsi do Kafky. Tážu se ale, jaké by bylo nechat promlouvat samotná výtvarná díla, bez přímé textové opory. Jaké by bylo nechat Kafku jako autora zemřít a nechat ho rodit se znovu a znovu ve formálně (i ontologicky) jiném uměleckém systému? Maluje a sochá jinak, než píše…

Kolektivní cizinectví
Úzkost, pocit viny, odloučení, ironizující smysl pro humor, byrokratický aparát, pokřivený vztah s otcem, jehož duch straší na pozadí a rezonuje v dílech umělců, jako je např. Siegfried Herz a Johan Tahon. Tyto motivy si běžně člověk asociuje s Kafkovým literárním dílem a jeho osobou a jako nikdy nekončící ozvěna mnou prostupují při pohledu na objekty Jana Švankmajera, expresivní litografie Davida Lynche, při poslechu tlampačů Pavla Büchlera a během každého jednoho zhroucení animatronického jelena Mata Collishawa. Obvyklá psychoanalytická interpretace (mimo oidipovského komplexu) operuje s otázkou existenciálního odcizení. „… nic nejste. Ale bohužel jste přece něco, jste cizinec.“ Těmito slovy častuje K. hostinská v románu Zámek. Ve vztahu k situaci protagonisty jakožto postavy vyčleněné na okraji společnosti můžeme nabývat dojmu individualizovaného jedince.

Jak ale poukazuje například Deleuze spolu s Guattarim v knize Kafka. Za menšinovou literaturu, příběhy ani samotné životy nejsou ryze individuální a uzavírající se do sebe, nýbrž systémové, sdílené a otevřené fluxu vnějších aktérů. Politiku, působení moci a komplexní sociální milieu v Kafkově díle nejvíce explicitně zpřítomňuje moc decentralizovaného byrokratického stroje v kontrastu s bezmocí lidí. Z privatizované úzkosti se stává úzkost kolektivní, která se však může přetavit v revoluční sílu. Takto kolektivně zakoušený systém, proponovaný Deleuzem a Guattarim, při pohledu na vystavená díla tolik nepociťuji. Projekt se lehce smrskává na více intimně prožívané momenty a osobní svědectví (což nemyslím jako výtku) s více či méně ironizujícím, někdy až absurdním nábojem. Mezi díla výrazně vykročená vstříc socio-politické absurditě pak řadím především instalaci Wolfa Märze Kafka v Izraeli (která v současném globálním dění působí o to více palčivěji), karikované figury Martina Gerboca nebo deformovanou nukleární rodinu Jake a Dinos Chapmanových.

Nejsme solitérní entity uzavřené do svých navzájem neprostupných světů. Tento koncept neplatí jen výlučně pro vztahy mezi lidmi. Jak dále demonstruje Deleuze a Guattari, lidé vždy vznikají společně s mimolidskou realitou. Insilico Mata Collishawa, mechanická socha jelena v životní velikosti, pracuje se syntézou organické formy (realistická kostra jelena) a anorganické (umělý jelen). Vidím stroj, který se pod vlivem algoritmu monitorujícího nenávistné příspěvky na twitteru svíjí a hroutí, a zvíře včleněné do rhizomatického systému komunikačních technologií, jež si spojujeme s člověkem. Deleuze a Guattari vnímají Kafkovu Proměnu jako doslovné stávání se zvířetem a deteritorializaci běžného pojetí subjektu. Jelen je tak možná jen jedna z možných forem člověka; výtvarný dvojník literárního brouka, který odmítl člověka ve prospěch zvířete.

Realismus s předponou „sur“?
Kafkův svět bývá občas označován přídavným jménem surrealistický, konfrontuje nás s něčím mimo naši běžnou realitu. Já se naopak klaním k tezi Gottfrida Helnweina (na výstavě zastoupený velkoformátovým obrazem Důkaz), který na vše „kafkovské“ nahlíží jako na ryzí doklad nesmlouvavého realismu. „Kafka je vrcholný realista […]. Proces a Zámek jsou jen na dřeň poctivé a věcné zprávy o světě, ve kterém žiji.“ Labyrint zákona a decentralizovaná byrokratická mašinérie, která i 100 let od Kafkovy smrti nepozbývá na relevanci, se vpisuje do naší každodenní zkušenosti. Fotografie Hitlera v kombinaci s olejem a akrylem na plátně Důkaz svou rozpitou formou evokuje iluzi. Realita se vrací jako horečnatý sen.

KAFKAesque
Centrum současného umění DOX
(Poupětova 1, Praha 7)
9. 2. — 22. 9.