Deník není jen blok v zásuvce nočního stolku, do kterého ukrýváme naše myšlenky a prožitky. Deník může být i kresba, koláž, zaznamenávající plynutí času, začátek a konec jedné epochy. Výstava VIVA LUBOŠ PLNÝ! nám kromě jiného takovéto netradiční záznamy představuje. Seznámit se s tvorbou tohoto umělce, jediného českého zástupce na loňském Bienále v Benátkách, se nyní můžete v Centru současného umění DOX až do 12. března 2018.

„On dělá jinak než většina lidí ty kresby. On tam kreslí nějaký kosti a těla. Něco vystřihuje z časopisů, pak do toho lepí,“ říká Vincenc, syn Luboše Plného v dokumentu Jaroslava Brabce Orbis Artis, jenž je součástí výstavy probíhající v Centru současného umění DOX. Jednoduše, dětsky vyjádřená jinakost tvorby autora, jež je označována jako art brut neboli umění v syrové podobě. Nejde o umělecký směr, který bychom mohli snadno definovat. Podstatou zde je tvůrce, kterého s ostatními „artbrutalisty“ nespojuje forma či obsah děl. Společnou jim je naopak právě ona jinakost, odchýlení se od toho, co známe, absence uměleckého vzdělání a jedinečnost tvorby mimo zažité vzorce.

Cesta k neexistujícímu titulu
Po spletitých chodbách DOXu konečně přicházím do první části výstavy věnované Luboši Plnému. Vítá mě rentgenový snímek. Zcela příhodně, neboť z tvorby Luboše Plného čiší fascinace lidských tělem, anatomií, ale i potřeba zaznamenávat plynutí času a proces stárnutí.

Procházím životní kapitolu autora s názvem „akademický model“, kterou sám Luboš Plný označuje za nejdůležitější období svého života. Poté, co ho nepřijali ke studiu na Akademii výtvarného umění, zvolil autor neotřelý přístup, jak se i přesto na akademii dostat. Po dobu šesti let stál modelem, aby po ukončení svého „studia“ zažádal „diplomovou prací“ o udělení neexistujícího titulu akademický model. Ten mu tehdejší rektor akademie skutečně udělil. Na fotografiích, kterými „diplomovou práci“ doplnil, ho můžeme vidět v pózách známých ze slavných historických obrazů, ale i jako Michelangelova Davida. Autor si po udělení titulu akademický model vytvořil vlastní kulaté razítko, na kterém je v pozici diskobola a kterým díla označuje. Ovšem i bez něho jeho tvorbu snadno rozeznáte.


Koncept deníku
Přecházím plynule ke kresbám a kolážím, kterými je znám především. Detailně propracované horizontální řezy představují lidské tělo. K nim jsou připojeny podrobné poznámky, s nimiž v celku vytváří osobité deníky. Tělo zde působí jako nějaký mechanismus, propracovaný stroj, u něhož však může dojít k poruchám, neboť i na něj dopadá proces stárnutí. Tělo a jeho limity jsou věčnými leitmotivy tvorby Plného. Koneckonců autor v minulosti zpracovával i téma vlastní operace štítné žlázy, po níž mu přestala fungovat jedna hlasivka. Jedna z kreseb pak zachycuje zásadní životní událost, a to narození syna, jenž je dle slov autora nejdůležitější osobou v jeho životě. Příjem, monitor tepu dítěte, odběr krve, měření tlaku, kontrakce a další údaje až do porodu s přesným časem jsou navždy zaznamenány v umělcově deníku. Preciznost, s jakou vše zachycuje, mě nepřestává překvapovat, bavit a uchvacovat. Vskutku hravými a neotřelými deníky pak je Pupíkový deník či projekt Der schwarze Reiter, kdy autor jeden rok jezdil pražským MHD stále na jednu a tu samou jízdenku. „Zasílám tedy svou podobiznu a žádám, aby byla rozdána všem pražským revizorům,“ napsal Dopravnímu podniku hlavního města Prahy, který tak zapojil do svého projektu.

„Inspiroval mě tady ten deníček, který mi asi pravděpodobně maminka založila, když jsem se narodil,“ zamýšlí se Plný ve zmíněném dokumentu Jaroslava Brabce. Možná, že v něm touha zaznamenávat a podávat svědectví o důležitých okamžicích života vznikla už kdysi dávno, v dětství.

Díky dokumentu, který je promítán v třetí části výstavy, pak můžeme zprostředkovaně být i u procesu vzniku děl autora. Ten vždy začíná podkladem, který ho dle jeho slov „zbaví respektu před bílou plochou.“ Vytvoří si osu a z ní dále vychází, přesto výsledek není dopředu úplně znám, během intuitivního procesu se představa proměňuje. Věta o respektu z bílé plochy se mi ukládá do paměti a vybavuje se mi následně při psaní textu. Přemýšlím o tom, že mě někdy dokáže více fascinovat ten neuchopitelný proces tvoření spíše než výsledné dílo jako takové. Zejména jde-li o umělce takto osobitého.

Ze setkání s uměním označovaným jako art brut si tak odnáším myšlenku, že je to především jinakost, odchýlení od normálu, anomálie, která pro mě činí umění hodnotným a obohacujícím. Prostřednictvím vystavených děl Luboše Plného zažívám dotyk s osobností tvůrce, který se nebojí na svém vlastním těle zkoušet hranice fyzické bolesti. A který nám nepřekládá recyklaci již kdysi vytvořeného a viděného, ale jehož tvorba je hravým, nekonvenčním a nezapomenutelným uměleckým vyjádřením. ∞


VIVA LUBOŠ PLNÝ!
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
14. 12.—12. 3.